Září 2013

Posturální korekce

22. září 2013 v 9:36 | TaPr |  Obecná kineziologie
K funkčným poruchám vedie ohnuté, zhrbené a iné chybné držanie tela, s čím je spojené nepriaznivé zaťaženie svalov, ktoré nie sú dostatočne zapojené, čo má za následok, že mnoho svalov sa nachádza neustále v skrátenom stave, a tým strácajú schopnosť sa znovu normálne natiahnuť.
Posturálne korekcie by sme mohli charakterizovať ako snahu ovplyvniť jeden z najviac patogénnych faktorov - záťažové držanie tela. Generálne nemožno pomenovať, čo je správne, čo správne nie je. Môžeme vysloviť, že každý jedinec je indivíduum. Koľko je pacientov, toľko je noriem. Nemožno využívať, aplikovať a favorizovať iba jeden model, iba jednu univerzálnu normu. Snažíme sa skôr priblížiť individuálnu postúru pacienta ideálnemu modelu. Informujeme pacienta o nevhodných polohách sedu, státia a navrhneme mu náhradné, vhodné vzory, ktoré si môže osvojiť.
Posturálnu korekciu vykonávame zvyčajne v stoji alebo v sede. Môže prebiehať verbálne, manuálne, názornou ukážkou, s využitím obrazového materiálu, pri cvičení, relaxácii ... atď.
V oblasti posturálnych korekcií prevládajú rôzne názory v rôznych metódach:
1.) Neurofyziologický koncept vychádza z vývojovej kineziológie. Medzi 4.-8. týždňom novorodenca sa začína uplatňovať program automatického udržovania polohy tela s cieľom udržania staticky čo najvýhodnejšieho (centrovaného) postavenia v kĺbe. Do tohto času spočíva novorodenec v asymetrickej polohe, ktorá sa postupne do konca tretieho mesiaca utlmuje, začínajú sa zapájať extenzory trupu a končatín, abduktory a vonkajšie rotátory a nastupuje koaktivačný vzor. Tento idealny koaktivačný model sa prelína celou ostatnou ontogenézou. Nástup ideálneho modelu v stoji nastáva až v troch rokoch.
"Podľa neurofyziologického modelu existujú medzi jednotlivými segmentami zákonité vzťahy, tzn. model, že držanie jedného segmentu odpovedá nastaveniu zbytku tela."[1]
Vojtovou metódou reflexnej stimulácie je možné opakovane vyvolávať vybavenie ideálneho koaktivačného modelu.
2.) Posturálne korekcie prostredníctvom Brüggeroveho konceptu sú nastavené tzv. "modelom troch ozubených kolies", a teda panva, hrudník a hlava sú tri valce vzájomne sa proti sebe pohybujúce ako sústava kolies. Pri korekcii držania tela musíme vychádzať z tohto faktu a pracovať so všetkými troma segmentami, aby sme dosiahli požadovaného výsledku. Poloha, keď sú všetky segmenty ideálne axiálne zaťažené nazývame "vzpriamené držanie". Cieľom Brüggerovej metódy, rovnako ako všetkých ostatných zmienených, je preprogramovanie pohybových vzorov, ich uloženie do podvedomia, návrat k správnemu držaniu tela s optimalizáciou záťaže pohybového aparátu a v konečnom dôsledku i odstránenie bolesti.
3.) Alexandrova metóda využíva tzv. príkazy. Pacient si abstrahuje ideálne napriamenie, pričom súčasne uvoľňuje celé telo. Tak nevzniká ďalšie napätie, naopak predstavivosťou uvoľňovania, naťahovania, predlžovania a rozširovania pacient ľahšie udržuje vzpriamený postoj, či sed ako pri priamej korekcii.
4.) Metóda SMS - Smíškovo cvičenie je vykonavané pomocou pružných lán. Špirálovité svalové reťazce stabilizujú pohyb, obkružujú telo na jeho povrchu, sťahujú jeho obvod, preťahujú telo smerom nahor.
5.) Lewittová/ Hermachová metóda je najzdržanlivejšia zo všetkých vyššie spomenutých, nakoľko každý pevný stereotyp znižuje adaptabilitu systému a tým sa zvyšuje zaťaženie. Preferuje stoj na širšej báze (šírka panvy), s rovnobežnými chodidlami, uvoľnenými prstami schopnými aktívne uchopiť podložku, kolená nesmú byť zamknuté. Táto metóda kladie dôraz na variabilitu a schopnosť aktívne svoju polohu meniť podľa svojich potrieb (dynamika statických pozícií). Cieľom takejto terapie je dosiahnutie dynamického stavu, kedy všetky svaly majú optimálny tonus, teda sú schopné regulovať svoje napätie.
Záverom možno dodať, že možností a ciest je veľa, je potrebné si vybrať najvhodnejšiu, pre jedinca najpríjemnejšiu a najľahšie praktikovateľnú, nakoľko iba tak možno zabezpečiť jeho vytrvalosť, záujem a následne výsledky. Objektívne nemôžem určiť, ktorá metóda je správna a najvhodnejšia, preto je vhodné v súčasnosti populárny trend idividualizácie aplikovať aj v tejto sfére.
Zdroje:
- vlastné poznámky z prednášky "Kineziologie - prevence pohybových poruch", prednášajúci Klára Daďová zo dňa 31.05.2013


5.1.4. Reflexní plazení

1. září 2013 v 8:54 | ZuBil |  Terapie a postupy inspirované vývojovou kineziologií

Terapie podle Vojty - reflexní plazení
Reflexní pohyb vpřed neboli reflexní lokomoce podle Vojty se aktivuje ze tří základních poloh - z polohy na břiše, na zádech a na boku. K aktivaci pohybových modelů je možné použít deset zón, které Vojta popsal a které se nachází na trupu a na horních a dolních končetinách.
Kombinací různých zón a střídáním tlaku a tahu lze zaktivovat oba pohybové modely - reflexní otáčení a reflexní plazení.
Kromě toho hrají důležitou roli optimální úhlová nastavení končetin a používání tzv. odporů, kdy terapeut klade odpor proti vznikajícím dílčím pohybů příslušného pohybového modelu. Tímto způsobem lze například brzdit a zastavit rotační tendenci hlavy při reflexním plazení. Svalstvo v okolí "brzděné" části těla díky tomu vyvine větší napětí, aniž by se kvůli tomu muselo dál zkracovat (izometrie). Na základě toho zesílí i svalová aktivita vzdálenějších částí těla (břicho, záda, horní a dolní končetiny).

Dva koordinační komplexy reflexní lokomoce
Při aplikaci reflexní lokomoce se používají dva tzv. koordinační komplexy:
Oba komplexy byly objeveny a terapeuticky používány nejprve u dětí a dospívajících s již fixovanými pohybovými poruchami (např. se spastickou obrnou). Na základě pozorování reakcí při aktivaci zdravých kojenců vznikla teprve později představa, že se jedná o specifické vrozené pohybové komplexy, které se dají využít i pro terapii malých kojenců.

Jeden princip - mnoho variací
Průběh pohybů reflexní lokomoce lze vyvolat kdykoli. Ke třem základním polohám na břiše, na zádech a na boku existuje víc než 30 variací. Kombinováním a variacemi aktivačních zón, používáním odporů i jemných změn ve směru tlaku a úhlovém nastavení ve výchozí pozici je možné přizpůsobit terapii individuální diagnóze a cílům terapie.

1. Reflexní plazení
Reflexní plazení je pohybový proces, který obsahuje nejpodstatnější součásti pohybu vpřed:
1. řízení polohy
2. vzpřimování proti gravitaci
3. cílené krokové pohyby horních a dolních končetin

Díky tomu obsahuje reflexní plazení základní modely lidského pohybu vpřed. Základní pozicí je poloha na břiše, hlava je na podložce otočená na bok.

Reflexní plazení a jeho aktivační zóny



Obrázek znázorňuje výchozí polohu reflexního plazení a jeho aktivační zóny. Tyto "spoušťové body" spolu s úhlovým nastavením končetin a hlavy aktivují motorický průběh procesu plazení s odpovídajícími svalovými aktivitami.

U novorozence lze reflexní plazení kompletně zaktivovat z jedné zóny, u starších dětí a dospělých je nutná kombinace několika spoušťových bodů.
Pohyb probíhá převážně v tzv. zkříženém vzoru, při kterém se současně pohybuje pravá dolní a levá horní končetina, resp. naopak. Dolní a protilehlá horní končetina podpírají tělo a nesou trup směrem dopředu.
Jeho průběh je zobrazen níže.

Průběh reflexního plazení
Průběh reflexního plazení

Terapeut používá adekvátní odpor proti vznikající rotaci hlavy pacienta. Díky tomu se zesílí aktivace veškerého svalstva a vzniknou tak podmínky pro vzpřimování.


Aktivace v poloze na břiše


Reflexní plazení - aktivace v poloze na břiše


Hlavní cíle reflexního plazení:
· Aktivace svalových vzpřimovacích mechanismů potřebných pro oporu, úchop, vertikalizaci a chůzi, dále aktivace krokových pohybů horních a dolních končetin
· Aktivace dýchacího a břišního svalstva, svalstva dna pánevního i svěračů močového měchýře a konečníku
· Polykací pohyby (důležité pro žvýkání)
· Pohyby očí

Přesná definice výchozí polohy
Výchozí poloha standardní pozice reflexního plazení je definována v poloze na břiše. Hlava je otočena k jedné straně a názvy končetin jsou stanoveny podle postavení hlavy. Podle otočení hlavy jsme ve výchozí poloze rozdělili končetiny na čelistní a záhlavní.

· Čelistní horní končetina je ve výchozím postavení vzoru reflexního plazení v takovém postavení, že umožní vstup do lokomočního cyklu v opěrné fázi, ze které dále vzniká odraz.

· Záhlavní dolní končetina je ve výchozím postavení vzoru reflexního plazení v takovém postavení, které umožní vstup do lokomočního cyklu ve fázi opěrné, ze které může vzniknout fáze odrazová.

· Záhlavní horní končetina je ve výchozím postavení vzoru reflexního plazení v takovém postavení, že vznikající aktivitou se uskuteční fáze flekční, ze které bude vznikat fáze relaxační.


· Čelistní dolní končetina je ve svém výchozím postavení uložena tak, že vznikající aktivitou vstoupí do lokomočního cyklu fází flekční. Z této fáze může vzniknout fáze relaxační a dále opora na koleni.
Osový orgán je v podélné ose hlavy, která je rotována k jedné straně 30°. Tuber frontale záhlavní strany naléhá na podložku. Hlava je rotována, není ukloněná ani zakloněná. Osa ramen se svažuje ke straně záhlavní, osa pánevní se svažuje ke straně čelistní. Tento rozdílný směr obou os v rovině transverzální má nesmírně důležitý význam pro aktivaci modelu reflexního plazení.

· Čelistní horní končetina je nastavená ve vyvážené zevní a vnitřní rotaci, velikost flexe je 125° - 135°, abdukce je asi 30°. Předloktí leží na podložce v pronaci a zápěstí leží na spojnici s ramenním a kyčelním kloubem strany čelistní. Velikost flexe v lokti je asi 45°. Prodloužíme-li osu humeru, pak se dostaneme do výše Th12.

· Záhlavní dolní končetina má rovněž vyváženou zevní a vnitřní rotaci, abdukce je asi 30°, flexe je asi 30°. Nejlépe najdeme výchozí postavení kyčle tak, když osu stehna srovnáme s osou paže. Obě osy jsou paralelní.
Velikost flexe v koleni najdeme tak, když nastavíme patu do sagitální roviny, která prochází hrbolem kosti sedací ( tuber ossis ischii). Tato je paralelní s podélnou osou těla.

· Záhlavní horní končetina je volně uložena podle těla ve vnitřní rotaci.
· Čelistní dolní končetina leží volně na podložce.

Spoušťové zóny reflexivního plazení

Spoušťové zóny reflexního plazení jsou rozděleny na zóny hlavní a zóny vedlejší. Žádná ze zón však nemá větší důležitost, protože z každé zóny lze provokovat lokomoční komplex reflexního plazení. Tlak do zóny má definovaný směr a můžeme ho rozložit na jednotlivé vektory. Směr tohoto tlaku není náhodný. Souvisí s provokací aktivity na základě propriocepce struktur uložených pod místem tlaku a současně klade odpor proti plánovanému pohybu segmentu, což má nepochybně rovněž souvislost s propriocepcí. Proprioreceptory zde hrají hlavní roli, protože jejich adaptabilita je tak malá, že lze pro naše potřeby říci, že jsou neadaptabilní.

Zóny čelistní horní končetiny
Mediální epikondyl humeru - směr tlaku je do ramenního kloubu.
Mediální hrana lopatky - rozhraní mezi střední a spodní třetinou. Směr tlaku je do lokte.

Zóny záhlavní horní končetiny
Akromion - směr tlaku je mezi lopatky, asi do výše Th4.
Procesus styloides radii, asi 1 cm kraniálně - směr tlaku je do lokte.

Zóny čelistní dolní končetiny
Mediální kondyl femuru - směr tlaku je do kyčelního kloubu.
Spina iliaca anterior superior - směr tlaku do kyčle opačné strany.h3>Zóny záhlavní dolní končetiny

Zóny záhlavní dolní končetiny
Tuber calcanei - směr tlaku do kolena záhlavní strany.
Rozhraní fascie m. glutaeus medius a m. glutaeus maximus - směr tlaku míří do kolenního kloubu na čelistní straně.

Trupová zóna
Je uložena na straně záhlavní ve výši kaudálního úhlu lopatky před m. errector spinae, laterálně od mediální roviny, ve výši trnových výběžků obratlů Th5 a Th6. Směr tlaku je mediální, ventrální a kaudální. Výslednice směřuje do ramene.

Zdroj informací:
www.vojta.com
www.rl-corpus.cz