6.4 Dýchání - využití pohledu vývojové kineziologie pro cvičení jógy

26. června 2013 v 14:07 | IloJa |  Jóga a vývojová kineziologie



Z pohledu vývojové kineziologie: Posturální funkce dýchacích svalů se dá demonstrovat na dítěti během vývoje. Novorozenec bez zvládnutých posturálních mechanismů není schopen pomocí dýchacích svalů zpevnit trup a ovládat lokalizaci těžiště. Postupem času si však tuto dovednost osvojí a s ní nastupují další možnosti. Až teprve se zvládnutou posturou se dítě postaví a začne chodit po dvou. To vše je možno díky zafixovanému trupu, jehož základem je opora bránice o břišní orgány při nádechu. Pokud je jakýmkoli mechanismem porušeno dýchání, projeví se jeho insuficience na pohybovém aparátu a naopak. Proto musíme k pacientovi přistupovat celkově. Nelze izolovaně řešit jen jeden problém. Dechových funkcí se využívá jak při korekci držení těla, tak naopak korekce držení těla je využívána při terapii vadného stereotypu dýchání.
Obecně se málo myslí na dýchací synkinézy (mimovolný pohyb sdružovaný s pohybem volním) a jsou využívány jen omezeně. Zjednodušeně se dá říci, že nádech facilituje (nabuzuje) svalovou aktivitu a výdech ji inhibuje (tlumí). Jsou ale i konkrétní výjimky. Toho využíváme hlavně při technice postizometrické relaxace (uvolnění svalů zkrácených, hypertonických či přetížených, docílení optimálního svalového napětí).
Dýchání je jedinou vitální funkcí, kterou můžeme vlastní vůli měnit, a to jak hloubku, tak frekvenci. Dech se tak stává vstupní branou k ovlivnění dalších autonomních funkcí, přičemž většinou opět platí obecný facilitačně - inhibiční (aktivně - pasivní) princip dýchání. Vliv dechu na autonomní systém lze objektivně prokázat např. dechovou arytmií, tj. kolísáním tepové frekvence během dechového cyklu. Při nádechu se tepová frekvence zrychluje a při výdechu se zpomaluje.
V organismu funguje spousta vztahů, které umožňují přenos vlivů mezi jednotlivými systémy. Tyto vztahy fungují oběma směry. Pokud tedy můžeme využít dechu k ovlivnění ventilačních, posturálních, vegetativních a psychických funkcí, lze očekávat, že můžeme měnit dýchání právě přes tyto funkce. Skrze posturální a ventilační funkce lze ovlivnit organismus dechovou gymnastikou, instrumentálními technikami, technikami prodlouženého, otevřeného nebo odporovaného výdechu a dalšími. Působení skrze psychiku je uplatňováno např. při relaxacích, ale také při každém viditelném, i když třeba jen malém úspěchu či zlepšení dosaženém v terapii. Ovšem působit skrze vegetativní systém je obtížnější, relativně nebezpečné a především v "západní" medicíně ne příliš známé. Funkční celek vegetativní systém -> dýchání využívá jóga. Předpokladem jsou však hluboké znalosti nejen teoretické, ale i praktické.
Jsou již známy spojitosti dechu s ovlivňováním spasticky (zvýšeného svalového napětí), relaxací a aktivací svalů, inspirační (nádechová) facilitace při krátkodobých usilovných výkonech nebo paréz periferních nervů, užití dechové synchronizace při zvětšování svalové síly a rozsahů pohybů. Dále pak metodika Schrottové, kdy lokální ovlivnění dechových pohybů slouží k léčbě skolióz.
Aktivní cyklus dechových technik zahrnuje kontrolní dýchání, cvičení hrudní pružnosti a techniku silového výdechu. Kontrolní dýchání je klidové dýchání zacílené do dolní hrudní oblasti. Při tomto typu dýcháni dochází při každém dechu v plicích k výměně 0,5 litrů vzduchu, což odpovídá průměrnému klidovému dechovému objemu. Cvičení hrudní pružnosti zahrnuje tři až čtyři hluboké nádechy, inspirační pauzu, na kterou navazuje pasivní klidný výdech. Tento typ dýchání vede ke zvětšení plicního objemu, snižuje odpor proudu vzduchu, který se dostává do distálních (okrajových) dýchacích cest a napomáhá k mobilizaci hrudníku a žeber.
Relaxace bývá často nedoceňovanou metodou respirační fyzioterapie. Lidé s vadným stereotypem dýchání a pacienti, kterým plicní onemocnění dýchání ztěžuje, mají tendenci k přetěžování určitých svalových skupin. Ty na takovéto přetížení zareagují hypertonem (zvýšeným napětím) s následným zkrácením. Tím se mění držení těla a sekundárně i pohybové stereotypy. Po zvládnutí relaxačních technik je pacient schopen si tonus svalů uvědomit a následně ho ovlivnit.
Závěr: To jak stojíme a jak dýcháme spolu úzce souvisí a ovlivňuje jedno druhé. Je třeba se zaměřit na nácvik správných stereotypů. Pokud je správná poloha je většinou i správný pohyb z ní vycházející. Aby byla poloha správná, je třeba ji fixovat nebo korigovat dechem a naopak správný dechový vzorec/stereotyp je třeba podpořit správnou polohou/držením těla. Jakým způsobem?
• Změnit nebo opravit vadné (nedostatečné) držení těla a udržení této změny je možné
pouze synchronizací s dechovými pohyby
• Postura je ovlivněna dechem, dechovým stereotypem (mimo jiné též náladou, emocemi)
• Dýchání je provázeno pohybem těla a proto ovlivňuje i posturální funkci
• K trvalé nápravě postury dochází až tehdy, když nastane i trvalá změna dechových
pohybů
• Bez vnitřní stabilizace organismu nelze stabilizovat vnější projevy těla (neklid, titubace
= kolísání při stoji či chůzi v důsledku některých nervových poruch)
• Bez vnitřní stability a klidu nelze dosáhnout vnější stability
• Stabilizující dechová cvičení jsou vhodná pro osoby ve stresu, nebo s chronickými
dýchacími potíži
• Klidným dýcháním lze ovlivnit i funkci vnitřních orgánů (srdce - zpomalit tep) i
aktuální emoční stav
• Je potřeba si dechu všímat a pozorovat jak se mění rozložení tlaku v těle s různými typy
dýchání a zjistit jak na to vaše tělo reaguje
• Cvičit sám, nenechat se rušit ostatními, nevšímat si nikoho než sebe sama
• Když ulétnou myšlenky pomalu a nenásilně je přivést zpátky k dechu
• Množství nadechnutého vzduchu musí být přirozené, není třeba cokoliv přehánět
• Schopnost soustředit se vyvíjí, je třeba ji cvičit, nenechat se odradit
Známá jsou metodiky: Jacobsenova metoda, Jóga, Tai-či, Pilates, Feldenkreisova metoda aj.
Souhrnně se zaměřují na uvědomění rovnováhy v těle a jejího udržení. Zlepšuje se reaktibilita, dopředná a zpětná vazba což je nesmírně důležité pro zachování stability v klidu i při lokomoci (pohybu).
Znalostní můstek k józe :
Vyšetření dýchacích pohybů pomocí aspekce (vyšetření pohledem) a palapce (hloubkové vyšetření) ve stoji, pozorování dechové vlny vleže, aktivizace dechového sektoru polohou horních končetin (mudry), vyšetření plynulosti exspirace.
V lidském pohybovém systému má pánevní dno, bránice a horní apretura hrudníku mimo dechové i významnou postulární funkci. Změna této funkce zásadně ovlivňuje funkci břišní stěny, ale i např. nastavení chodidla. Tedy změny ve funkci pánevního dna mají odezvu ve špatné postulární funkci, ale i funkci dechové.
Pánevní dno, bránice a horní apretura hrudníku oddělují trup na 3 horizontální úrovně, čímž mají právě významnou postulární funkci. Jakákoliv vnitřní svalová inkoordinace má za následek změnu dechového vzorce např. výrazné podklíčkové dýchání velice ovlivňuje flexory kyčle nebo inkoordinace bránice inhibuje vnitřní nestabilitu systému a tento útlum břišní stěny se přenáší na pánevní dno.
Jmenované funkce studovali především jogíni a přicházeli s originálním způsobem jejich řešení. Pranajáma (vědomé dýchání) je třeba provádět s využitím bandh (tělesných zámků), aby nedošlo poškození organismu. Bandhy vznikají vývojově na základě správného držení těla a jeho stability jako automatická funkce. Jóga považuje vzpřímené držení páteře za jednu z nezbytných procesů duchovní transformace.
Mula bandha (oblast pánevního dna)
Udijána bandha (oblast bránice)
Džaladhára bandha (oblast horní apretury hrudníku, či spodiny dutiny ústní)
The Path of Purification: Arhant Badhatacarlya Buddhagosha: Mindfulness and breathing (Vědomé dýchání a transformace těla a dechu). 160: "posadil se do polohy se zkříženýma nohama a plně uzamkl stehna, složil nohy, napřímil tělo. Potom co se napřímila jeho horní část těla tak, že se všech osmnáct páteřních obratlů opírá svými konci o sebe, jeho kůže, svaly a šlachy nejsou namáhány a pocity, které z těla vycházejí každým okamžikem jsou jiné, než když jsou tyto části namáhány. Když se tak stane, jeho mysl se sjednotí a meditační objekt místo aby se hroutil, roste.
Když v této poloze věnujeme dechu pozornost po dostatečně dlouhou dobu, tělo není rušeno a stává se lehkým. Když je tělo "zaosené", tak se pomocí vědomého nádechu a výdechu postupně zklidní. Tedy tělo a mysl se stanou lehkými.
Abychom pochopili důležitost dýchání, je mnohem lepší, jestliže pohlížíme na člověka jako na energetickou strukturu a ne jako na hromadu hmotných částic. Prostřednictvím dýchání neustále přijímáme energii, abychom udržovali život v těle. Významnou část energie přijímáme rovněž z potravy a vody, ale mnohem důležitější a vitálnější je energie, kterou přijímáme z okolního prostředí prostřednictvím vzduchu. Potrava zprostředkovává určitou energii, voda zprostředkovává další druh energie a také vzduch zprostředkovává jiný druh energie, kterou potřebujeme pro udržování života. Z nich je nejjemnější energie ze vzduchu, která také udržuje ostatní dva druhy energie.
Jestliže prozkoumáme některé ženy, zjistíme rovněž, že jejich dýchání je mnohem povrchnější, než u mužů, u kterých je z větší části plicní. Konkrétně bylo zjištěno, že existují tři druhy dýchání: břišní (brániční), hrudní (žeberní) a klavikulární (horní částí plic). První sestává z klesání a vzestupu břišní bránice, druhé probíhá skrze roztahování žeber (nejrozšířenější dýchání v dnešní době) a třetí klavikulární dýchání se děje zvedáním ramen a klíčních kostí. Břišní dýchání umožňuje nejrozsáhlejší pohyb plic, zajišťuje rovněž vstřebání vyššího množství čerstvého vzduchu z jednoho nádechu. Navíc tento druh dýchání zajišťuje masáž orgánů v břišní dutině a energetizuje solar plexus se všemi blahodárnými výsledky, které z toho vyplývají. Hrudní dýchání se děje skrze pohyb dolních žeber, zajišťuje jen lehké roztažení plic a malé množství vdechnutého vzduchu, které vyvolává i vyšší kmitočet rytmu dýchání se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Klavikulární dýchání je nejslabší, protože do plic proniká nejmenší objem vzduchu, zajišťuje pouze povrchní ventilaci vyššího pásma plic a to je příčinou, občas neznámou, mnoha poruch a psychosomatických nemocí. Určit tyto tři druhy dýchání je možné, pokud se položíme na záda a jednu ruku umístíme na břicho, na břišní prohlubeň, druhou z boku na žebra, tím si velmi zřetelně uvědomujeme jednotlivé dýchací pohyby. Během celé fáze vdechu mohou ruce sledovat nejprve břišní, pak hrudní a konečně klavikulární fázi dýchání.
Každá buňka těla se rozšiřuje, stahuje, odpočívá podle velice přesného vnitřního rytmu, který je vyjádřen skrze dýchání celého těla v okamžiku plození. Tento první pohyb je základní matricí naší existence. Všechny ostatní fyzické a biologické modely vznikají z tohoto. Ačkoliv stojíme, běháme do kopce nebo hluboce spíme, dýchání působí jako rezonanční přítomnost a přináší vliv do všech ostatních procesů v těle, od chemických reakcí na buněčné úrovni až k našim psychickým a citovým stavům. Z tohoto důvodu, jestliže je dýchání změněno nebo omezeno určitým způsobem, všechny naše pohyby budou porušeny. Dýchací rytmus je dokonalé zrcadlo změny života. Jestliže nejsme schopni integrovat určité změny do našeho života, budeme klást vnitřní odpor, který se bude projevovat skrze změnu přirozeného rytmu dýchání. Volně dýchat je z určitého hlediska aktem odvahy. Tendence ke stagnaci, připoutanost ke známým aspektům života a k našim mentálním zvyklostem jsou věci, které zničí tvořivost a schopnost žít svobodně. Proto bychom měli odstranit překážky v cestě dýchání, které jsme si doteď postavili.
Protože jsou lidské pohyby prováděny logicky, můžeme zjednodušit a zároveň prohloubit poznání těchto prastarých praktik, pokud integrujeme principy, které jsou základem všech pohybů. Toto není primárně fyzický nebo mechanický proces. Každá matrice neboli princip pohybu je v přímé souvislosti s určitým modelem organizace vědomí a tento je následně ovlivňován dýcháním. Jestliže se naučíme volně dýchat, naučíme se svobodně myslet a také svobodně žít. Jogínské polohy, zdánlivě statické, předpokládají ve skutečnosti vnitřní pohyb, určitý tanec energie v bytosti. Tvar, který lidské tělo zaujímá při každé ásaně je tím, co vyvolává tyto subtilní a přece silné vnitřní pohyby energie. Nezasvěcenec nevnímá žádný pohyb, ale ten, kdo se umí podívat, pozná, kdy je ásana prováděna správně. Když se pohybuje tanečník, přemisťuje se v prostoru a jeho energie má tendence rozšířit se díky úsilí, které vykonává. V józe usměrňujeme pohyb uvnitř těla a takto svými pozitivními účinky tělo regenerujeme a pročišťujeme. Naladit se na své dýchání je jako učit se tančit s partnerem. Nejprve je třeba přizpůsobit se partnerovi - jak a kdy se pohybuje. Aby ses stal dobrým partnerem dýchání, musíš být otevřený a nechat jej, aby vedl všechny kroky. Budete-li toto provádět, budete se cítit jakoby jste tančili sami se sebou. Do té míry, do které se toto uskuteční, získáte větší dovednost, rozdíl mezi vedoucím a vedeným zmizí a zůstane jenom tanec.
Dýchání je jak nevědomým, automatickým procesem, tak i tím, co může být na vědomé úrovni mentálně kontrolováno. Kdokoli zkoušel hlouběji dýchat a používal k tomu surové a agresivní metody, zjistil, že mechanické úsilí způsobí jenom ještě větší omezení jeho přirozeného dýchacího pohybu. Jogíni rozvinuli složité komplexní metody kontroly dýchání spojené pod názvem pranajama. Mezi stavem naprosté nevědomosti a stavem volní kontroly dýchání existuje třetí cesta, být jednoduše vědomi, že "jsme dýchání" a dovolit dýchání, aby se přirozeně vyvolávalo, aniž bychom na ně působili.
Následující postupy nám pomohou naladit se na proces dýchání. Nejdůležitější postoj, který je třeba při provádění takového cviku mít, je otevřenost a přijímání. Je důležité věnovat pozornost všem vnímaným pocitům. Žádný pohyb, myšlenka ani impuls nebudou pokládány za bezvýznamné. Toto uvědomování, které přesně neurčuje ani netřídí, nám umožní proniknout velice hluboko za běžnou omezenou perspektivu. Stejný vnitřní postoj umožnil prvním jogínům objevit techniky, které dnes známe. Díky znovuprožívání tohoto postoje můžeme objevit vnitřní význam jogínské praxe a přejít tak mimo úroveň povrchních prožitků.
Dýchání celého těla se účastní života celé bytosti. Pokud se neustále vracíme k podstatě povahy dýchání, můžeme odstranit ztuhlost minulosti a představy budoucnosti a přijímat radostně šanci, kterou nám nabízí následující nádech nebo výdech. Naladění se na vlastní dýchání představuje rozhodnutí, které vyvolá mnoho transformací v naší bytosti. Ve chvíli, kdy ho učiníme, začínáme se odpoutávat od minulosti a budoucnosti, abychom prožili co nejvědomějším způsobem přítomnou chvíli.
Použitá literatura:
1. Smolíková, L. - Horáček, O. - Kolář, P.: Plicní rehabilitace a respirační fyzioterapie. Postgraduální medicína, 5, 2001.
2. Švejcar, P.: Dýchání v kontextu vývojové kineziologie.Bulletin UNIFY č. 40, 9. ročník, červen 2001.
3. PhDr. Jitka Jančová, PhD. Dýchání, dechová cvičení a prevence pádů. http://varekovaj.blog.cz/1005/dychani-dechova-cviceni-a-prevence-padu
4. přednášky PhDr. Jiřího Čumpelíka, PhD.
5. přednášky DR. Mukunda Bholeho (Jogačarja)
6. přednášky Ajay Bobade (Šrí Véda Čajtanja )
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama