Červen 2013

5.4.3. Svalové dysbalance ("vadné držení těla")

27. června 2013 v 16:29 | Jitka Baldwin |  Obecná kineziologie

5.4.3. Svalové dysbalance ("vadné držení těla")

Svalová dysbalance je porucha hybného systému, jedná se o stav, kdy jsou svaly působící proti sobě ve vzájemné nerovnováze. Je takový stav, kdy jsou antagonisté (svaly působící vzájemně proti sobě - flexor a extenzor) v nerovnováze, zpravidla je jeden ochablý a druhý je zkrácený.
Příčinou vzniku svalové dysbalance je často nerovnoměrné zatěžování svalových skupin např. při sportu, ale může se vyskytnout i jako poúrazový projev, kdy člověk vyhledává nebolestivou polohu a v ní se pak dlouhodobě nachází. Jeho vnějším obrazem jsou typické vady v držení těla, které mají zcela konkrétní podobu.
Projevy a následky svalových dysbalancí:
  1. předsunutá hlava nebo alespoň zvětšené prohnutí krční páteře
  2. zakulacené držení ramen, při němž se ramena vysouvají vpřed, eventuálně vzhůru
  3. hrudní úsek páteře se výrazněji vyklenuje vzad
  4. bederní páteř se zvýšeně prohýbá
  5. zvyšuje se pánevní sklon a břicho se uvolněně vyklenuje vpřed
  6. uvolňuje se a povoluje se napětí v hýždích
Prohlubující se stav svalové nerovnováhy má určující vliv na tvar a posléze i stavbu páteře jako celku. Vzniká druhotně řada dalších poruch, které se projevují i ve funkcích vnitřních orgánů. Jedním z typických příznaků tohoto stavu je postupné omezování hybnosti některých úseků páteře (blokáda), které je kompenzováno zvyšováním hybnosti úseků jiných. Toto zvýšení hybnosti může nabýt až patologické úrovně, kdy se hovoří o hypermobilitě, jenž je jen složitě odstranitelná.
Bludný kruh - hypertonické posturální svaly přebírají stále větší díl práce při zajišťování stability segmentu, takže jsou zatěžovány ještě víc a jejich hypertonus se stále stupňuje, někdy až do křečovitého napětí - spasmu

Svalové syndromy

  1. Text Box: Obr. 1 Dolní zkřížený svalový syndromDolní zkřížený svalový syndrom
Není-li pánev při pohybu důsledně stabilizována, velmi často spolupracuje na pohybu, tím se zbytečně aktivují svaly posturální (čtyřhranný sval bederní, vzpřimovače trupu v oblasti beder), které se postupně zkracují a nabývají převahy. Dvojhlavý sval stehenní (m.biceps femoris) a svaly pološlašitý (m.semitendinosus) a poloblanitý (m. semimembranosus) (ohýbače kolen) bývají také zkráceny. Nezařazujeme je však do dolního zkříženého syndromu.
  1. Horní zkřížený svalový syndrom
Při plně rozvinuté svalové nerovnováze vzniká typické vadné držení těla: kulatá a "povolená" záda, ramena stočena vpřed nebo vytažena k uším, hlava v předsunu bradou vpřed se záklonem v krční páteři a hlavových kloubech.
a) Slabé svaly: sv. rombické (mm. rhomboidei) , trapézový sval (m. trapezius) (vodorovná a spodní vlákna), široký sval zádový (m. latissimus dorsi) (vodorovná a široká vlákna), přední sval pilovitý (m. serratus anterior) , dlouhý sval krku a hlavy (m. lungus colli a capitis) (hluboké sv. šíje).
b) Zkrácené svaly: trapézový sval (horní vlákna), zdvihač lopatky (m. levator scapulae), velký prsní sval (m. pectorales) (dolní vlákna), vzpřimovače krku.
  1. Text Box: Obr. 2 Horní zkřížený svalový syndromVrstvový svalový syndrom
Při pohledu na lidské tělo z profilu od spoda na zadní části nejdříve pozorujeme hypertrofické ischiokrurální svaly - ohybače kolen (m. biceps femoris, m. semitendinosus a m. semimembranosus), ochablé hýžďové svaly, málo vyvinuté bederní vzpřimovače trupu (m. lumborum erector spinae)
hypertrofické hrudní vzpřimovače, ochablé mezilopatkové svaly a hypertrofické tuhé horní fixátory ramenního pletence.
ZDROJE INTERNET:

http://cs.wikipedia.org/wiki/Svalov%C3%A1_dysbalance

Jóga a stres

27. června 2013 v 14:15 | HaPe |  Jóga a vývojová kineziologie
Vliv psychického napětí (stres - relaxace) na hrubou i jemnou motoriku - nástroje k ovlivnění psychického napětí v józe
Stres je reakce organismu na různé nepříznivé vlivy (stresory) a také stav organismu podobnými vlivy (extrémními podmínkami) způsobený. Rozeznáváme napětí tělesné, duševní a emoční. Jakmile vzroste jedno, nastává jí změny i v obou dalších. Stres působí na kůru mozkovou, odtud postupuje vzruch do hypotalamu, dále do nadledvinek, kde se vylučují adrenalin a kortikoidy a ty působí na periferii, tedy na svaly. Zvýší se hladina cukru v krvi, člověk se začne potit, rozbuší se mu srdce, rozšíří se cévy, zvýší se tlak. Původně stres zachraňoval život, protože nabil tělo energií a připravil ho na útok nebo útěk. Dnes se takto nevybije, a proto se s ním nakládá jinak.
V "civilizované" době stres negativně ovlivňuje náš život, a i když nastanou situace, kdy je ho zapotřebí - např. k podání žádoucího výkonu - většinou se ho potřebujeme zbavit, potřebujeme ho ovládnout, rozpustit, nechat odplynout.
Aby se nám to podařilo, musíme znát sami sebe, vnímat příznaky stresu a naučit se s ním pracovat. Jsme-li pod psychickým tlakem, nemůžeme se uvolnit ani fyzicky, a to ani ve spánku. Stres tedy skutečně ovlivňuje hrubou motoriku: člověk například stojí strnule, dlouhodobě drží ramena vytažená k uším, má stažené svaly kolem páteře a šíjové svaly. A ovlivňuje i jemnou motoriku: vystresovaný člověk nezvládá drobné úkony jako např. zapnutí knoflíků, zavázání tkaniček, a protože může mít zaťaté i obličejové svaly, projeví se napětí i třeba na výslovnosti.
Jak se zbavit (nejen) psychického napětí?
Na fyzické úrovni pohybem, například dynamickými sestavami: Pozdrav slunci, Pět tibeťanů, ale třeba i tancem nebo během. Záleží na tom, co komu vyhovuje.
Na psychosomatické úrovni relaxací a dechem. Dech je třeba chvíli pozorovat, zklidnit, prohloubit, zpomalit, prodloužit výdechovou fázi. Se zklidněným dechem a v pohodlné relaxační poloze (na zádech, na břiše nebo v "tygříku") je možné začít s celkovou relaxací.
Uvědomíme si polohu svého těla, umístění v prostoru, dotyk s podložkou, nic nás neruší, věnujeme 15 - 20 minut pouze sobě, a proto necháme z mysli odplynout i všechny starosti, které nás do té doby tížily. Během relaxace je za nás nikdo nevyřeší, ale pokud se po onu chvíli dokážeme od nich odpoutat, získáme nadhled, s nímž se nám potom bude všechno řešit snáz. Budeme postupně v duchu procházet celým tělem (např. od dolních končetin přes břicho, záda, hrudník k ramenům, následují paže, krk, šíje a hlava), a pokud někde zbylo napětí, uvolníme je. S každým výdechem je naše tělo těžší a uvolněnější. Znovu vědomě vyprázdníme mysl, a pokud se nějaká myšlenka objeví, necháme ji vejít, projít a odejít. Naše mysl je prázdná a nekonečná. Pokud se nám podaří ji takovou udržet alespoň chvíli, je to dobře, pokud ne, nevadí, zkusíme to příště znovu. Pomáhá soustředění na dech. Po této relaxaci může následovat jóganidra (jógový spánek (někdy se tímto termínem označuje celý proces zklidnění, relaxace těla, dechu i mysli, sankalpa a vizualizace)). Při jóganidře si vizualizujeme různé obrazy - nekonečná modrá obloha, hory, les, louka, jezero, vodopád, moře, příboj; můžeme si zaplavat, nechat se kolébat v loďce, usednout na vyhřátý kámen, spočinout na chvíli na příjemném místě, kde je nám dobře. A pak se například můžeme rozletět nad krajinou jako pták a vrátit se ke svému tělu.

Ve své jógové praxi jsem si ověřila, že cvičící skutečně přicházejí nejen proto, aby si zacvičili, protože mají nějaké fyzické problémy (i když proto samozřejmě také), ale i proto, aby se zklidnili duševně a načerpali psychickou energii a pohodu. V den cvičení se už předem těší na atmosféru a pocity, které cvičení provázejí. Pokud se jim (i mně) třeba někdy nechce jít, ale pak se přinutí, cítí se po cvičení líp než před ním, jsou odpočinutí psychicky, a dokonce i fyzicky, a doma se jim pak nechce spát tak brzy jako jiné dny. Zjistila jsem, že 15 - 20 minutová relaxace s jóganidrou nahradí minimálně jednu hodinu spánku.

A ještě jednu okolnost považuji při cvičení jógy za důležitou - působení skupiny. Jednotlivec, který cvičí doma sám, nepociťuje tak výrazné blahodárné účinky, jako když si jde zacvičit do skupiny stejně naladěných lidí. Čím je to způsobeno? Psychologie by na to měla vědecké zdůvodnění, mně stačí okřídlené rčení - Něco mezi nebem a zemí. Hlavně že to funguje, a to i pro cvičitele nebo cvičitelku, která relaxaci s jóganidrou vede a mluví přitom. Účinky jsou stejné jako u cvičenců.
Jóga, pokud se provádí pravidelně, dlouhodobě a "seriózně", může (měla by) vést i k osobnostním změnám. Člověk by si měl uvědomit své špatné vlastnostmi, zbavovat se jich, získat nad nimi nadhled; měl by si uvědomit své dobré vlastnosti a získat nadhled i nad nimi. Měl by získat nadhled nad světem i nad sebou samým. Je to dlouhá pouť a nikdy nekončí. Přeji šťastnou cestu.

Zdroje:
Milan Polášek: Jóga, 1995
Milan Polášek: Lekcie jógy, 2009
Jiří Votava: Jóga očima lékařů, 1988
Jóga a zdraví, 2002, (Sborník příspěvků konference, J. Jablonská, Manažment stresu a jogové

techniky vo vzdelávaní)

6.4 Dýchání - využití pohledu vývojové kineziologie pro cvičení jógy

26. června 2013 v 14:07 | IloJa |  Jóga a vývojová kineziologie



Z pohledu vývojové kineziologie: Posturální funkce dýchacích svalů se dá demonstrovat na dítěti během vývoje. Novorozenec bez zvládnutých posturálních mechanismů není schopen pomocí dýchacích svalů zpevnit trup a ovládat lokalizaci těžiště. Postupem času si však tuto dovednost osvojí a s ní nastupují další možnosti. Až teprve se zvládnutou posturou se dítě postaví a začne chodit po dvou. To vše je možno díky zafixovanému trupu, jehož základem je opora bránice o břišní orgány při nádechu. Pokud je jakýmkoli mechanismem porušeno dýchání, projeví se jeho insuficience na pohybovém aparátu a naopak. Proto musíme k pacientovi přistupovat celkově. Nelze izolovaně řešit jen jeden problém. Dechových funkcí se využívá jak při korekci držení těla, tak naopak korekce držení těla je využívána při terapii vadného stereotypu dýchání.
Obecně se málo myslí na dýchací synkinézy (mimovolný pohyb sdružovaný s pohybem volním) a jsou využívány jen omezeně. Zjednodušeně se dá říci, že nádech facilituje (nabuzuje) svalovou aktivitu a výdech ji inhibuje (tlumí). Jsou ale i konkrétní výjimky. Toho využíváme hlavně při technice postizometrické relaxace (uvolnění svalů zkrácených, hypertonických či přetížených, docílení optimálního svalového napětí).
Dýchání je jedinou vitální funkcí, kterou můžeme vlastní vůli měnit, a to jak hloubku, tak frekvenci. Dech se tak stává vstupní branou k ovlivnění dalších autonomních funkcí, přičemž většinou opět platí obecný facilitačně - inhibiční (aktivně - pasivní) princip dýchání. Vliv dechu na autonomní systém lze objektivně prokázat např. dechovou arytmií, tj. kolísáním tepové frekvence během dechového cyklu. Při nádechu se tepová frekvence zrychluje a při výdechu se zpomaluje.
V organismu funguje spousta vztahů, které umožňují přenos vlivů mezi jednotlivými systémy. Tyto vztahy fungují oběma směry. Pokud tedy můžeme využít dechu k ovlivnění ventilačních, posturálních, vegetativních a psychických funkcí, lze očekávat, že můžeme měnit dýchání právě přes tyto funkce. Skrze posturální a ventilační funkce lze ovlivnit organismus dechovou gymnastikou, instrumentálními technikami, technikami prodlouženého, otevřeného nebo odporovaného výdechu a dalšími. Působení skrze psychiku je uplatňováno např. při relaxacích, ale také při každém viditelném, i když třeba jen malém úspěchu či zlepšení dosaženém v terapii. Ovšem působit skrze vegetativní systém je obtížnější, relativně nebezpečné a především v "západní" medicíně ne příliš známé. Funkční celek vegetativní systém -> dýchání využívá jóga. Předpokladem jsou však hluboké znalosti nejen teoretické, ale i praktické.
Jsou již známy spojitosti dechu s ovlivňováním spasticky (zvýšeného svalového napětí), relaxací a aktivací svalů, inspirační (nádechová) facilitace při krátkodobých usilovných výkonech nebo paréz periferních nervů, užití dechové synchronizace při zvětšování svalové síly a rozsahů pohybů. Dále pak metodika Schrottové, kdy lokální ovlivnění dechových pohybů slouží k léčbě skolióz.
Aktivní cyklus dechových technik zahrnuje kontrolní dýchání, cvičení hrudní pružnosti a techniku silového výdechu. Kontrolní dýchání je klidové dýchání zacílené do dolní hrudní oblasti. Při tomto typu dýcháni dochází při každém dechu v plicích k výměně 0,5 litrů vzduchu, což odpovídá průměrnému klidovému dechovému objemu. Cvičení hrudní pružnosti zahrnuje tři až čtyři hluboké nádechy, inspirační pauzu, na kterou navazuje pasivní klidný výdech. Tento typ dýchání vede ke zvětšení plicního objemu, snižuje odpor proudu vzduchu, který se dostává do distálních (okrajových) dýchacích cest a napomáhá k mobilizaci hrudníku a žeber.
Relaxace bývá často nedoceňovanou metodou respirační fyzioterapie. Lidé s vadným stereotypem dýchání a pacienti, kterým plicní onemocnění dýchání ztěžuje, mají tendenci k přetěžování určitých svalových skupin. Ty na takovéto přetížení zareagují hypertonem (zvýšeným napětím) s následným zkrácením. Tím se mění držení těla a sekundárně i pohybové stereotypy. Po zvládnutí relaxačních technik je pacient schopen si tonus svalů uvědomit a následně ho ovlivnit.
Závěr: To jak stojíme a jak dýcháme spolu úzce souvisí a ovlivňuje jedno druhé. Je třeba se zaměřit na nácvik správných stereotypů. Pokud je správná poloha je většinou i správný pohyb z ní vycházející. Aby byla poloha správná, je třeba ji fixovat nebo korigovat dechem a naopak správný dechový vzorec/stereotyp je třeba podpořit správnou polohou/držením těla. Jakým způsobem?
• Změnit nebo opravit vadné (nedostatečné) držení těla a udržení této změny je možné
pouze synchronizací s dechovými pohyby
• Postura je ovlivněna dechem, dechovým stereotypem (mimo jiné též náladou, emocemi)
• Dýchání je provázeno pohybem těla a proto ovlivňuje i posturální funkci
• K trvalé nápravě postury dochází až tehdy, když nastane i trvalá změna dechových
pohybů
• Bez vnitřní stabilizace organismu nelze stabilizovat vnější projevy těla (neklid, titubace
= kolísání při stoji či chůzi v důsledku některých nervových poruch)
• Bez vnitřní stability a klidu nelze dosáhnout vnější stability
• Stabilizující dechová cvičení jsou vhodná pro osoby ve stresu, nebo s chronickými
dýchacími potíži
• Klidným dýcháním lze ovlivnit i funkci vnitřních orgánů (srdce - zpomalit tep) i
aktuální emoční stav
• Je potřeba si dechu všímat a pozorovat jak se mění rozložení tlaku v těle s různými typy
dýchání a zjistit jak na to vaše tělo reaguje
• Cvičit sám, nenechat se rušit ostatními, nevšímat si nikoho než sebe sama
• Když ulétnou myšlenky pomalu a nenásilně je přivést zpátky k dechu
• Množství nadechnutého vzduchu musí být přirozené, není třeba cokoliv přehánět
• Schopnost soustředit se vyvíjí, je třeba ji cvičit, nenechat se odradit
Známá jsou metodiky: Jacobsenova metoda, Jóga, Tai-či, Pilates, Feldenkreisova metoda aj.
Souhrnně se zaměřují na uvědomění rovnováhy v těle a jejího udržení. Zlepšuje se reaktibilita, dopředná a zpětná vazba což je nesmírně důležité pro zachování stability v klidu i při lokomoci (pohybu).
Znalostní můstek k józe :
Vyšetření dýchacích pohybů pomocí aspekce (vyšetření pohledem) a palapce (hloubkové vyšetření) ve stoji, pozorování dechové vlny vleže, aktivizace dechového sektoru polohou horních končetin (mudry), vyšetření plynulosti exspirace.
V lidském pohybovém systému má pánevní dno, bránice a horní apretura hrudníku mimo dechové i významnou postulární funkci. Změna této funkce zásadně ovlivňuje funkci břišní stěny, ale i např. nastavení chodidla. Tedy změny ve funkci pánevního dna mají odezvu ve špatné postulární funkci, ale i funkci dechové.
Pánevní dno, bránice a horní apretura hrudníku oddělují trup na 3 horizontální úrovně, čímž mají právě významnou postulární funkci. Jakákoliv vnitřní svalová inkoordinace má za následek změnu dechového vzorce např. výrazné podklíčkové dýchání velice ovlivňuje flexory kyčle nebo inkoordinace bránice inhibuje vnitřní nestabilitu systému a tento útlum břišní stěny se přenáší na pánevní dno.
Jmenované funkce studovali především jogíni a přicházeli s originálním způsobem jejich řešení. Pranajáma (vědomé dýchání) je třeba provádět s využitím bandh (tělesných zámků), aby nedošlo poškození organismu. Bandhy vznikají vývojově na základě správného držení těla a jeho stability jako automatická funkce. Jóga považuje vzpřímené držení páteře za jednu z nezbytných procesů duchovní transformace.
Mula bandha (oblast pánevního dna)
Udijána bandha (oblast bránice)
Džaladhára bandha (oblast horní apretury hrudníku, či spodiny dutiny ústní)
The Path of Purification: Arhant Badhatacarlya Buddhagosha: Mindfulness and breathing (Vědomé dýchání a transformace těla a dechu). 160: "posadil se do polohy se zkříženýma nohama a plně uzamkl stehna, složil nohy, napřímil tělo. Potom co se napřímila jeho horní část těla tak, že se všech osmnáct páteřních obratlů opírá svými konci o sebe, jeho kůže, svaly a šlachy nejsou namáhány a pocity, které z těla vycházejí každým okamžikem jsou jiné, než když jsou tyto části namáhány. Když se tak stane, jeho mysl se sjednotí a meditační objekt místo aby se hroutil, roste.
Když v této poloze věnujeme dechu pozornost po dostatečně dlouhou dobu, tělo není rušeno a stává se lehkým. Když je tělo "zaosené", tak se pomocí vědomého nádechu a výdechu postupně zklidní. Tedy tělo a mysl se stanou lehkými.
Abychom pochopili důležitost dýchání, je mnohem lepší, jestliže pohlížíme na člověka jako na energetickou strukturu a ne jako na hromadu hmotných částic. Prostřednictvím dýchání neustále přijímáme energii, abychom udržovali život v těle. Významnou část energie přijímáme rovněž z potravy a vody, ale mnohem důležitější a vitálnější je energie, kterou přijímáme z okolního prostředí prostřednictvím vzduchu. Potrava zprostředkovává určitou energii, voda zprostředkovává další druh energie a také vzduch zprostředkovává jiný druh energie, kterou potřebujeme pro udržování života. Z nich je nejjemnější energie ze vzduchu, která také udržuje ostatní dva druhy energie.
Jestliže prozkoumáme některé ženy, zjistíme rovněž, že jejich dýchání je mnohem povrchnější, než u mužů, u kterých je z větší části plicní. Konkrétně bylo zjištěno, že existují tři druhy dýchání: břišní (brániční), hrudní (žeberní) a klavikulární (horní částí plic). První sestává z klesání a vzestupu břišní bránice, druhé probíhá skrze roztahování žeber (nejrozšířenější dýchání v dnešní době) a třetí klavikulární dýchání se děje zvedáním ramen a klíčních kostí. Břišní dýchání umožňuje nejrozsáhlejší pohyb plic, zajišťuje rovněž vstřebání vyššího množství čerstvého vzduchu z jednoho nádechu. Navíc tento druh dýchání zajišťuje masáž orgánů v břišní dutině a energetizuje solar plexus se všemi blahodárnými výsledky, které z toho vyplývají. Hrudní dýchání se děje skrze pohyb dolních žeber, zajišťuje jen lehké roztažení plic a malé množství vdechnutého vzduchu, které vyvolává i vyšší kmitočet rytmu dýchání se všemi důsledky, které z toho vyplývají. Klavikulární dýchání je nejslabší, protože do plic proniká nejmenší objem vzduchu, zajišťuje pouze povrchní ventilaci vyššího pásma plic a to je příčinou, občas neznámou, mnoha poruch a psychosomatických nemocí. Určit tyto tři druhy dýchání je možné, pokud se položíme na záda a jednu ruku umístíme na břicho, na břišní prohlubeň, druhou z boku na žebra, tím si velmi zřetelně uvědomujeme jednotlivé dýchací pohyby. Během celé fáze vdechu mohou ruce sledovat nejprve břišní, pak hrudní a konečně klavikulární fázi dýchání.
Každá buňka těla se rozšiřuje, stahuje, odpočívá podle velice přesného vnitřního rytmu, který je vyjádřen skrze dýchání celého těla v okamžiku plození. Tento první pohyb je základní matricí naší existence. Všechny ostatní fyzické a biologické modely vznikají z tohoto. Ačkoliv stojíme, běháme do kopce nebo hluboce spíme, dýchání působí jako rezonanční přítomnost a přináší vliv do všech ostatních procesů v těle, od chemických reakcí na buněčné úrovni až k našim psychickým a citovým stavům. Z tohoto důvodu, jestliže je dýchání změněno nebo omezeno určitým způsobem, všechny naše pohyby budou porušeny. Dýchací rytmus je dokonalé zrcadlo změny života. Jestliže nejsme schopni integrovat určité změny do našeho života, budeme klást vnitřní odpor, který se bude projevovat skrze změnu přirozeného rytmu dýchání. Volně dýchat je z určitého hlediska aktem odvahy. Tendence ke stagnaci, připoutanost ke známým aspektům života a k našim mentálním zvyklostem jsou věci, které zničí tvořivost a schopnost žít svobodně. Proto bychom měli odstranit překážky v cestě dýchání, které jsme si doteď postavili.
Protože jsou lidské pohyby prováděny logicky, můžeme zjednodušit a zároveň prohloubit poznání těchto prastarých praktik, pokud integrujeme principy, které jsou základem všech pohybů. Toto není primárně fyzický nebo mechanický proces. Každá matrice neboli princip pohybu je v přímé souvislosti s určitým modelem organizace vědomí a tento je následně ovlivňován dýcháním. Jestliže se naučíme volně dýchat, naučíme se svobodně myslet a také svobodně žít. Jogínské polohy, zdánlivě statické, předpokládají ve skutečnosti vnitřní pohyb, určitý tanec energie v bytosti. Tvar, který lidské tělo zaujímá při každé ásaně je tím, co vyvolává tyto subtilní a přece silné vnitřní pohyby energie. Nezasvěcenec nevnímá žádný pohyb, ale ten, kdo se umí podívat, pozná, kdy je ásana prováděna správně. Když se pohybuje tanečník, přemisťuje se v prostoru a jeho energie má tendence rozšířit se díky úsilí, které vykonává. V józe usměrňujeme pohyb uvnitř těla a takto svými pozitivními účinky tělo regenerujeme a pročišťujeme. Naladit se na své dýchání je jako učit se tančit s partnerem. Nejprve je třeba přizpůsobit se partnerovi - jak a kdy se pohybuje. Aby ses stal dobrým partnerem dýchání, musíš být otevřený a nechat jej, aby vedl všechny kroky. Budete-li toto provádět, budete se cítit jakoby jste tančili sami se sebou. Do té míry, do které se toto uskuteční, získáte větší dovednost, rozdíl mezi vedoucím a vedeným zmizí a zůstane jenom tanec.
Dýchání je jak nevědomým, automatickým procesem, tak i tím, co může být na vědomé úrovni mentálně kontrolováno. Kdokoli zkoušel hlouběji dýchat a používal k tomu surové a agresivní metody, zjistil, že mechanické úsilí způsobí jenom ještě větší omezení jeho přirozeného dýchacího pohybu. Jogíni rozvinuli složité komplexní metody kontroly dýchání spojené pod názvem pranajama. Mezi stavem naprosté nevědomosti a stavem volní kontroly dýchání existuje třetí cesta, být jednoduše vědomi, že "jsme dýchání" a dovolit dýchání, aby se přirozeně vyvolávalo, aniž bychom na ně působili.
Následující postupy nám pomohou naladit se na proces dýchání. Nejdůležitější postoj, který je třeba při provádění takového cviku mít, je otevřenost a přijímání. Je důležité věnovat pozornost všem vnímaným pocitům. Žádný pohyb, myšlenka ani impuls nebudou pokládány za bezvýznamné. Toto uvědomování, které přesně neurčuje ani netřídí, nám umožní proniknout velice hluboko za běžnou omezenou perspektivu. Stejný vnitřní postoj umožnil prvním jogínům objevit techniky, které dnes známe. Díky znovuprožívání tohoto postoje můžeme objevit vnitřní význam jogínské praxe a přejít tak mimo úroveň povrchních prožitků.
Dýchání celého těla se účastní života celé bytosti. Pokud se neustále vracíme k podstatě povahy dýchání, můžeme odstranit ztuhlost minulosti a představy budoucnosti a přijímat radostně šanci, kterou nám nabízí následující nádech nebo výdech. Naladění se na vlastní dýchání představuje rozhodnutí, které vyvolá mnoho transformací v naší bytosti. Ve chvíli, kdy ho učiníme, začínáme se odpoutávat od minulosti a budoucnosti, abychom prožili co nejvědomějším způsobem přítomnou chvíli.
Použitá literatura:
1. Smolíková, L. - Horáček, O. - Kolář, P.: Plicní rehabilitace a respirační fyzioterapie. Postgraduální medicína, 5, 2001.
2. Švejcar, P.: Dýchání v kontextu vývojové kineziologie.Bulletin UNIFY č. 40, 9. ročník, červen 2001.
3. PhDr. Jitka Jančová, PhD. Dýchání, dechová cvičení a prevence pádů. http://varekovaj.blog.cz/1005/dychani-dechova-cviceni-a-prevence-padu
4. přednášky PhDr. Jiřího Čumpelíka, PhD.
5. přednášky DR. Mukunda Bholeho (Jogačarja)
6. přednášky Ajay Bobade (Šrí Véda Čajtanja )

3.2.2. Věk 6 - 8 týdnů & kvantitativní charakteristiky motorického vývoje aneb lokomoční stadia aneb "co umí" jedinec daného věku

24. června 2013 v 14:25 | Lucie Rychetská |  Raný motorický vývoj (0 - 3 roky)
Při posuzování psychomotorického vývoje dítěte bychom neměli opomíjet, že každé dítě je jiné a vývoj každého dítěte je jedinečný. Rychlost, s jakou se dítě vyvíjí v prvním roce života, nenapovídá téměř nic o jeho budoucích schopnostech či inteligenci. Děti se učí nové dovednosti většinou v podobném pořadí, více se liší doba, kdy si novou dovednost osvojí, vývoj dítěte často probíhá ve skocích, po kterých následují období, kdy se zdánlivě nic neděje.
Všechny dovednosti mají určitá pravidla, která souvisí s uzráváním centrálního nervového systému novorozence/ kojence/ dítěte. Tyto dovednosti se dostavují v přesných časových obdobích, ale určitá variabilita je běžná v závislosti na vnějším prostředí (matka, rodina atd.)
Hlava & Poloha na bříšku
V období od 4. týdne je dítě schopno zvednout bradu maximálně v úhlu 45 stupňů. Při přitahování do sedu hlava mírně padá dozadu, méně než dříve. Pokud dítě držíme v sedu, je od 6. týdne schopno hlavičku držet chvilku vzpřímeně, ale pak mu opakovaně padá dopředu. Od 8. týdne dítě udrží v poloze na bříšku váhu hlavy a hrudníku na předloktích, hlavu a ramena zvedá v úhlu 45 - 90 stupňů s podložkou. Při přitahování do sedu mu jen mírně padá hlava dozadu.
Vrozené reflexy
Od 8. týdne vymizí vrozený uchopovací reflex, dítě občas udrží předmět, ale jen malou chviličku, ručičky již tedy nemá sevřené v pěsti, jako v předchozím období. Také se snaží uchopit předmět, ale špatně odhaduje vzdálenost.
Vnější podněty
Od 6. týdne se dítě krátce usmívá na matku, úsměvů během tohoto období přibývá a postupně jsou delší a intenzivnější. Dítě se schopno v poloze na zádech sledovat kývající se hračku a také pozoruje pohybujíc se věci a osoby. Od 8. týdne dítě kývající se hračku pozoruje z jedné strany na druhou a to v úhlu 180 stupňů, velmi rychle si všímá nových předmětů. Vyluzuje zvuky a vokalizuje je a má z toho velké potěšení. Vleže na zádech pozoruje pohyby svých ručiček.
Dítě na konci 2. měsíce by mělo reagovat úsměvem na úsměv, sledovat předmět, který matka/otec drží ve vzdálenosti 15 cm nad jeho obličejem, reagovat na hlasitý zvuk (reakcí může být leknutí, pláč nebo naopak jeho utišení), vydávat i jiné zvuky než pláč (např. broukat).
Použitá literatura:
Elizabeth Fenwicková: Velká kniha o matce a dítěti
http://www.maminkam.cz/vyvoj-ditete-rok-1-mesic-2

F.M.Alexander

23. června 2013 v 22:39 | HaMBo |  Terapie a postupy inspirované vývojovou kineziologií

F. M . Alexander


F. M. Alexander byl australský herec, který vyvinul vzdělávací proces, který se dnes nazývá Alexander technika - jak dospět k lepší koordinaci . Je to forma vzdělávání a sebepoznávání . F. M. Alexandera zajímal absolutní základ života a zcela správně argumentoval , že dokud se bude někdo mizerně používat a jeho senzorické hodnocení bude nespolehlivé , bude i vše ostatní v životě takového člověka ovlivněno tímto špatným fungováním .
Frederick Matthias Alexander se narodil 20.ledna 1869 v Austrálii . zemřel 10.října 1955 . Byl nazýván " FM " . Miloval koně a divadlo . Už v mládí hrál v amatérských divadlech a rozhodl se " trénovat sám pro kariéru jako recitátor " . Kromě celoživotního vyučování své techniky byl recitátorem a jako hlasový učitel dával lekce výslovnosti . U F. M. Alexandera při recitacích se stále častěji začal projevovat chrapot a také občas stěží mluvil . Kamarádi si všimli jak během jeho recitace lapá po dechu , jak je uvedeno o čtyřicet let později ve své knize Využití já " . Různá lékařská doporučení a poradenství nemělo žádné výsledky . Stále se hledala fyzická příčina a bohužel nic . Alexander usoudil , že při recitaci zřejmě dělá něco jiného , když ztrácí hlas , než když hovoří s přáteli a tak začalo sebezkoumání .
Začal se pozorovat v zrcadlech . Používal jedno pro pohled zepředu a dvě pro boční pohled . Vypozoroval , že když mluví nahlas zaklání hlavu dolů a dozadu . Pokud mluví normálně , tak ji zaklání jen mírně . Také si všiml , že když nasával vzduch hlubokým nádechem a tah hlavy dozadu stlačoval larynx ( oblast v hrdle ) . Při vypětí , stresu hlava se zaklání dozadu a dolů . Vyvinul hypotézu , že tento obvyklý model tahání hlavy dozadu a dolů zbytečně narušuje normální fungování celkové posturální , dýchací a hlasové mechanismy .
Dával důraz na stálé se zlepšování každodenních činností . Od ranního vstávání , sezení v zaměstnání i práce na zahrádce , tak uléhání do postele . Vše co děláme můžeme dělat dobře a tím podporovat zdravé fungování organismu , anebo tak , že dobré fungování poškozujeme . Zdůrazňoval , že je důležité k zlepšení používání sebe sama je potřeba převzít zodpovědnost ve svém každodenním životě . Tato příležitost převzít zodpovědnost za sebe sama - je důležitým aspektem techniky . Není to pouze pro tělesnou aktivaci , ale i pro mentální . Dnešní uspěchaná doba , která si žádá rychlé rozhodování , vytváření neustálého stresu , kde jsme pod stálým tlakem , podráždění a vzrušení se zdá , že náš nervový systém se nestačí se vším vypořádat . Jak reagujeme na stres a prostředí je u každého jiný , ale Alexandrova technika nás může naučit , jak se lze od těchto zažitých návyků zneužívání oprošťovat . Tuto techniku lze uplatnit v kterékoli životní situaci .
Alexander se zabýval celou bytostí , fyzickou i myšlenkovou . Nazýval to " psycho-tělesná jednota " .Dokazuje , že každá tělesná činnost má myšlenkovou komponentu . To jak myslíme , ovlivňuje jak to v dané situaci děláme . Horší jsou stresové situace , jako je mluvení před někým : například před publikem , nebo skládání zkoušek . Ale dobré je , že naše chování je ovládáno zvykem a zvyk se dá změnit za jiný . Tím získáme nové dovednosti a tyto " nové dovednosti " byly součástí vyučovacího procesu Alexanderovi techniky . Zde se vracíme na samí prvopočátek a to : sebezkoumání a sebepozorování v obvyklém omezení pohybu a mysli . Je potřeba se bedlivě pozorovat , bez představy o tom co je dobré a co špatné . Důležité je zjemnit a zostřit zpětnou vazbu odezvy vykonaného pohybu , myšlenky či citového prožitku . Musíme se seznámit se způsobem , který naše myšlenkové stavy vyvolávají tělesné problémy . Objektivně hodnoceno např. : změny ve svalu vyvolaly v důsledku práce s Alexanderovou technikou novou senzorickou zpětnou vazbou , kterou mozek přijímá . Senzorické mechanismy konkrétního svalu se začínají probouzet a zpočátku to mohou být velmi podivné pocity . S tím jak se více pracuje s technikou počet nesprávných fixací se stále snižuje . Svaly pracují svobodněji , klouby jsou mobilnější a méně náchylné k fixaci nevyvážené polohy . Poté odpovídá správný pocit , správnému stavu .
Třeba naše vzpřímená páteř je trvale vystavena tlaku zemské přitažlivosti - oproti páteřím čtyřnohých zvířat . Žijeme v průměru mnohem déle než většina ostatního tvorstva a tak má páteř víc času degenerovat . Vědecké pokusy prokázaly , že lidská páteř degeneruje mnohem rychleji než vše ostatní . Z tohoto pohledu je Alexandrova technika evoluční , jelikož učí člověka jak kvalitně působit ve vzpřímené poloze a vyvažovat gravitační tlak na páteř tak , aby se páteř prodlužovala směrem nahoru a nehroutila se směrem dolů . Pokud začne člověk s bolestí zad v důsledku zneužívání se praktikovat techniku , pak bolesti ustoupí , jak se začne sám lépe používat . Například se doporučuje dvakrát denně a to v poledne a zhruba v osmnáct hodin provádět uléhání napolo naznak ( semi-supinová pozice ) na dvacet minut až půl hodiny . Tělo má možnost se nakrátko přenést ze svislé do vodorovné polohy tak , aby gravitace nepůsobila směrem dolů skrze páteř . Tato poloha je silně odpočinková a omlazující . Je potřeba celému tělu dopřávat odpočinku a správnému fungování , aby nám mohlo déle řádně sloužit .
Pouhý týden před smrtí řekl Alexander jednomu ze svých pomocných učitelů , že práce do které se dali , je jen škrábnutím na povrchu věci . Jeho idea " vědomého ovládání " má v každé době své místo . Pokud vím co dělám a ještě lepší vědět , jak a čím se to dá ovládat má obrovský obohacující význam každého života . Protože mechanismus lidské bytosti nám umožňuje se sebe poznat a zdokonalit se . Je na každém s jakým nasazením a odhodláním se začne používat .



Použitá literatura : Internet
Umění proměny , Glen Parková , Nakladatelství Alternativa



HaMBo


Retardační kvocient

23. června 2013 v 19:22 | KriHru |  Diagnostika raného motorického vývoje

Retardační kvocient je odvozen od inteligenčního kvocientu. Základní myšlenky měření inteligence podal už Alfred Binet, ale dnešní inteligenční kvocient byl poprvé popsán německým psychologem Williamem Sternem v roce 1912. Myšlenka v psychologické rovině je definovat míru inteligence jako poměr mentálního věku a věku chronologického. Ve vývojové kineziologii se retardační kvocient počítá s pomocí motorického věku, který vydělíme věkem kalendářním. Díky tomuto údaji pak snadno zjistíme zlepšení v rehabilitaci.


Nedostatkem inteligenčního kvocientu je měření míry inteligence v pozdějším věku. Chronologický věk stoupá lineárně, kdežto mentální věk nikoliv. Může se tedy stát, že starší lidé budou mít nízké IQ, které ovšem neodpovídá jejich inteligenci. Proto se používá tzv. odchylkové neboli deviační IQ. Princip je založen na hodnocení rozumových schopností jedince vzhledem k průměru populace v dané skupině.


Význam stanovení inteligenčního kvocientu spočívá v tom, že informuje o celkové rozumové úrovni jedince. Neříká však nic o kvalitativních zvláštnostech inteligence konkrétní osoby a jeho diagnostickou hodnotu pro poznání osoby .


Mentální retardace představuje výrazně sníženou úroveň inteligence. Při její klasifikaci se v současné době užívá 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, zpracovaná Světovou zdravotnickou organizací v Ženevě, která vstoupila v platnost od roku 1992. Podle této klasifikace se mentální retardace dělí do šesti základních kategorií: lehká mentální retardace, středně těžká mentální retardace, těžká mentální retardace, hluboká mentální retardace, jiná mentální retardace, nespecifikovaná mentální retardace.


Lehká mentální retardace, IQ 50-69 (F70)

Jedinec v této klasifikaci je schopen zajistiti si základní osobní péči (hygienické návyky, jídlo, mytí oblékání). Komunikace je na dobré úrovni. Dokáže komunikovat, udržet řeč a účelně ji využít v každodenním životě. Problém nastává při teoretických požadavcích např. ve škole. Hůře zvládá čtení a psaní. Jedinec je schopen být zaměstnán.


Středně těžká mentální retardace, IQ 35-49 (F71)

Jedinec má problémy s užíváním řeči a chápáním. Není už natolik schopen se sám o sebe postarat, ale zvládne po dobrém vedení i lehčí manuální činnost. Vývoj u každého z jedinců je různý. Někteří mají lepší komunikaci a obratnost, někteří jsou na tom hůře.


Těžká mentální retardace, IQ 20-34 (F72)

Většina jedinců z této kategorie (na rozdíl od předcházející kategorie) trpí značným stupněm poruchy motoriky nebo jinými přidruženými vadami, které prokazují přítomnost poškození či vadného vývoje ústředního nervového systému.


Hluboká mentální retardace, IQ je nižší než 20 (F73)

Tito jedinci nejsou schopni porozumět požadavkům nebo jim vyhovět. Ve většině přídadech jsou imobilní nebo jsou výrazně omezeni v pohybu. Mají nepatrnou či žádnou schopnost pečovat o své základní potřeby a vyžadují stálou pomoc a stálý dohled. Možnosti jejich výchovy a vzdělávání jsou velmi omezené.


Zdroje:

Švarcová, I. Mentální retardace. Portál.

MKN 10

Říčan, P. Psychologie osobnosti. Grada.

http://www.wikiskripta.eu/index.php/Rehabilita%C4%8Dn%C3%AD_o%C5%A1et%C5%99ovatelstv%C3%AD/S%C5%A0_(sestra)

Co má dítě umět ve věku 18ti měsíců

15. června 2013 v 11:12 | ZuJak |  Raný motorický vývoj (0 - 3 roky)

Milníky ve vývoji osmnáctiměsíčního batolete



Děti se většinou vyvíjejí v přirozené a předvídatelné sekvenci dovedností. Ale samozřejmě každé dítě je individuální, jedno může mít více vyvinuté např. řečové schopnosti, ale může být pozadu v motorickém vývoji.




Fyzický vývoj




Přírůstek váhy je v období 12-24m menší, než v předchozím kojeneckém období. V tomto období dítě přibere 1,4-2,3kg, vyroste o 7,6-12,7cm a jeho obvod hlavy se zvětší o cca 2,5cm.

Dítě v tomto období ztrácí vzhled kojence a nabývá vzhledu staršího dítěte. Většinu času je neposedné, velmi se pohybuje. Kolem 18m nemá dítě už buclatý obličej, ačkliv poměr hlavy k tělu je stále větší (než u dospělého). Rostou mu první stoličky, špičáky. Stále potřebuje spát cca 13-14h/den. Anteriorní fontanela dítěte je nyní již zcela uzavřena. Dítě roste pomaleji a má nižší apetit, než v předchozích měsících, s čímž souvisí i menší váhové přírůstky.

Dítě je schopno ovládat svěrače (tato schopnost se dle výzkumů vyvýjí právě kolem 18m), tudíž kontrolovat vylučování, ale ještě nemusí být schopno užívat toaletu (nočník). Je také schopno oznamovat, že vykonalo potřebu, nejprve po a poté i před vyměšováním.

Běh dítěte v tomto věku vypadá napjatě a dítě často padá. Vyjde schody s přidržováním se jednou rukou (zábradlí, ruka dospělého).

Další dovednosti uvádím v bodech:

-postaví věž z více kostek (2-4)

-umí používat lžíci a hrnek

-napodobuje čmárání po papíře, snaží se udělat rovnou čáru

-umí otoči 2-3 stránky knihy naráz

-vstane z polohy na všech čtyřech bez pomoci, držení se či opírání o něco

-chodí samo bez pomoci.

-užívá palmární úchop, což je koordinace pohybu ruky mezi prsty a zápěstím. Tento úchop umožňuje dítěti jíst lžící.




Sensorické a kognitivní schopnosti



-vyjadřuje náklonnost

-má separační úzkost

-naslouchá příběhu či prohlíží obrázky

-umí říci 10 nebo více slov, když je požádáno

-políbí rodiče svraštělou pusou

-ukazuje více částí těla

-rozumí a identifikuje běžné objekty

-často napodobuje

-je schopno si samo svléknout některé části oděvu (rukavice, čepice, ponožky)

-začíná cítit smysl pro vlastnictví, identifikuje lidi a věci a říká "moje"




  • Mentální schopnosti

Dítě ve věku 18m si uvědomuje samo sebe jako oddělené od ostatních, vyvýjí se jeho ego. Dokáží si představit nebezpečí a často se uchylují k rodičům pro ochranu.

Dítě je schopné najít schovaný předmět, když vidělo, kam byl schován.

Dítě začíná hrát hru na předstírání, např. předstírá že krmí plyšová zvířata atd.

Umí ukázat na části těla, je-li vyzváno.




  • Sociální a emocionální vývoj

18m dítě nejeví příliš zájem hrát si s ostatními dětmi, ale dokáže si s nimi hrát "paralelně", tzn. Děti si hrají vedle sebe stejnou hru, ale neinteragují spolu. Soustředí se zejména na dospělé, jako hlavní vzor sociálního chování.

Dítě je velmi zvídavé, prozkoumají vše ve svém dosahu.

Dítě se rádo chlubí rodičům s tím, co dokázalo udělat, často vyžaduje pozornost rodiče při hře a sleduje jeho reakci na jeho konání.

Dítě hodně napodobuje dospělé, jejich pohyby, výrazy tváře, tón hlasu atd.




  • Jazykový vývoj

Dítě ve věku 18m má 10x vyšší slovní zásobu pasivní, než aktivní.

Zná jména některých lidí, částí těl a věcí. Může ukazovat na obrázky v knize, je-li požádáno.

Dítě používá svůj vlastní jazyk, někdy nazýván "žargon", který je směsí vymyšlených slov a srozumitelných slov.

Poslechne víceslovné pokyny, přinese na požádání svou hračku.



Zdroje:

http://www.nlm.nih.gov/medlineplus/ency/article/002011.htm

http://children.webmd.com/milestones-for-an-18-month-old-child
 

Přednáška prof. PaedDr. Pavla Koláře, Ph.D. 20.6. 2013

14. června 2013 v 11:25 | JiVa
V příštím týdnu se bude konat konference k 60. výročí založení FTVS UK.
Zajímavé bude jistě z programu mnohé. Za zvláštní zmínku stojí jedinečná možnost slyšet na půdě naší fakulty Prof. Pavla Koláře:


13:30-14:15 Prof. PaedDr. Pavel Kolář, Ph.D. (Kongresový sál fakulty)
Posturální funkce v etiologii,diagnostice a léčbě hybných poruch

Kineziologie a DNS

9. června 2013 v 22:03 | LYK


Současným předním praktikujícím odborníkem na kineziologii v České republice je profesor PaedDr. Pavel Kolář, zakladatelem diagnostického a terapeutického konceptu "Dynamická neuromuskulární stabilizace" (DNS). Tento systém je určen především pro fyzioterapii, také však pro další příbuzné medicínské obory.

"Základem konceptu jsou elementární principy lidské motoriky, které jsou ukazatelem stavu řídící funkce centrální nervové soustavy," říká Kolář, podle něhož lze i prostým pozorováním pohybového chování jedince určit stupeň vyzrálosti centrální nervové soustavy a její řízení přesnosti pohybů. Následnou diagnostikou pak lze velmi cíleně ovlivňovat jak posturální, tak i lokomoční funkce postiženého (zkoumaného jedince), a to pomocí speciálního cvičení. Zasvěcení kineziologové vědí, že zde dochází pomocí zpětné vazby k ovlivnění centrální nervové soustavy, a tím i k trvalejší úpravě pohybových vzorců z ní vycházející. To je velmi důležité a zcela zásadní. Výhodou tohoto konceptu podle Koláře je, že "…nejenom dokážeme díky těmto poznatkům pohybovou úroveň jedince diagnostikovat, ale zároveň i velmi cíleně a dlouhodobě ovlivňovat a optimalizovat."

Pojem "kineziologie" má řadu souvisejících definic, které do jisté míry shrnuje pod termínem "Kinesiology" anglická Wikipedie: "Kineziologie (z řečtiny: κίνηση (kinesis) = pohyb, λόγος (logos) = slovo, řeč, přeneseně věda) je věda o mechanických zákonitostech pohybového ústrojí člověka a zvířat. Kineziologie se zabývá fyziologickými,mechanickými

a psychologickými mechanismy. Aplikace kineziologie na lidské zdraví jsou:

biomechanika a ortopedie, rehabilitace, fyzické a pracovní terapie, ale i sport a cvičení. Studium lidského a zvířecího pohybu se provádí pomocí systému sledování pohybu, elektrofyziologie svalové a mozkové aktivity, různých metod monitorování fyziologických funkcí a jiných behaviorálních a kognitivních výzkumných technik.

Existuje řada oficiálních vědeckých metod, jako třeba Klappovo lezení, specifická metoda významného světového vědce a kineziologa Moshe Feldekraise či "herecká" metoda Frederika Mathiase Aleksandera. (V této souvislosti konkrétně zmiňme třeba Mgr. Janu Lewitovou, zpěvačku, která aktuálně vede originální praktický seminář "Hlas a dech ve fyzioterapii" v pražském centru CKP Roseta. Poskytuje zde individuální terapii skrze zpěv a dech: "…Zpěv je dech a dech odráží tělesný i duševní stav, propojuje tělo a duši. Je-li dech volný, je i zpěv dobrý. Dech a tedy i hlas jsou odrazem našeho duševního a fyzického stavu, dech naše vědomí a tělo propojuje." Terapeutka Jana Lewitová pomocí jednoduchých cvičení vede své žáky k uvolňování podvědomých blokád a nepřirozených návyků, které brání volnému dýchání a spontánní, funkční tvorbě hlasu, kdy tvrdí: "Pravidelným zpěvem se můžeme osvobodit, radovat, smát se a plakat a také se uzdravovat z fyzických i psychických obtíží."). Z naších odborníků je pak třeba zmínit metodu významné a proslulé české terapeutky Ludmily Mojžíšové, a samozřejmě světoznámého profesora Václava Vojtu.


U všech klinických oborů hraje pohybová funkce svou významnou roli. Je to proto, že tělesná zátěž a její opakované působení se projevuje změnou funkce řady systémů (kardiorespiračního, imunitního, centrálního nervového systému a změnami metabolismu), což umožňuje prostřednictvím modulace její intenzity, frekvence a formy tyto systémy léčebně ovlivňovat. … Senzorické aferentní vstupy z celého organismu jsou vždy zpracovávány nejen v rámci vlastní senzorické modality (optické, akustické, proprioceptivní, kožní atd.), ale také v integrované funkci motorické. Naše oči, dechové svaly, jazyk atd. neslouží pouze funkci jim dominantně určené, ale participují také na funkci posturální a lokomoční."

Jako názorný příklad v této souvislosti uvádí sportovní výkony, kdy je třeba dosáhnout maximální síly nebo zcela přesného pohybu. Tak třeba tenista, aby provedl úder potřebnou silou, provede každopádně nezbytný pohyb končetinou. Ten je ale spojen s grimasou, dále pak s pohybem jazyka ve směru úderu, otočením očí v jeho směru; dále je zde zřejmý vliv dýchání aktivitou bránice, navenek projevený například heknutím či zastavením dechu, to celé ve prospěch stabilizace trupu, ale třeba i nastavením druhostranné končetiny do opačné (reciproční) polohy apod. Podle Koláře tu jde "…o celkový mimovolní pohybový vzor, který propojuje jednotlivé senzorické modality, a tím má souvislost s většinou medicínských oborů. Tento princip modalitní integrace v rámci posturálně lokomočních funkcí je součástí vývoje CNS a z něho byl také pochopen. Podstatné je, že popsaná integrace se děje na vyšší úrovni řízení, než je mícha a mozkový kmen. Tím lze také hypoteticky vysvětlit efekt řady alternativních postupů, na jejichž zdůvodnění je obsah míšní a kmenové reflexologie nedostatečný, a v praxi bývá proto nahrazován alternativním způsobem vysvětlení."

A tady se dostáváme k samotnému jádru problematiky:

"Tyto centrální programy organizované nad kmenovou úrovní," píše docent Kolář, "nám mohou vysvětlit, proč se v zákonitých souvislostech řetězí funkční patologie, proč aplikace jehly do jednoho bodu má funkční důsledky na zcela vzdáleném místě organismu včetně oblastí viscerálních, proč interní porucha nemá reflexní odezvu pouze v odpovídajícím segmentu, ale i na zcela vzdálených místech a v různých aferentních modalitách (hyperalgické zóny na kůži, změny dermografismu, spoušťové body ve svalech, blokády kloubů apod.), proč je přes pohyb očí možné ovlivnit dechovou funkci (při pohybu očí dojde automaticky ke změně dechového stereotypu), proč se při změně držení ruky mění dechový stereotyp a řadu dalších jevů. Řídící systém posturálně lokomočních funkcí nám tedy dává k dispozici program, který nabízí i zcela nový přístup v pojetí rehabilitačních postupů."

Přitom je však zřejmé, že "…klinická diagnostika zaměřená na symptomatologii organizovanou v rámci posturálně lokomočních funkcí by neměla být výhradou pouze léčebné rehabilitace, ale součástí i ostatních klinických oborů."

V klinických postupech Obecné části své knihy "Rehabilitace v klinické praxi" přitom Kolář hojně navazoval na směr, vžitý ve světě pod názvem "Pražská škola", přičemž její kořeny v rehabilitaci lze dohledat na neurologické klinice akademika K. Hennera. Tamější koncepce neurologie byla totiž velmi široká, zahrnovala i cévní onemocnění a onemocnění pohybové soustavy s neurologickou symptomatologií. Léčebnou rehabilitaci zde prosazoval K. Obrda, který s J. Karpíškem napsal první učebnici rehabilitace u neurologických onemocnění a organizoval světový kongres v roce 1965.

"V rovině teoretické zde hrál významnou roli také F. Véle…" (Doc. MUDr. František Véle spolupracoval s prof. Lewitem , prof. Jandou a prof. Vojtou na založení již zmíněné tzv. pražské rehabilitační školy, známé jako "prager Schule". V užším slova smyslu se zabýval terapií funkčních poruch páteře, manipulační terapií. Během svého pobytu ve Vietnamu se seznámil s orientální medicínou a její aplikací pro pohybové účely. Pracoval i na ověření Vojtovy léčebné techniky EMG a videozáznamem. Inicioval založení Kineziologické společnosti a snaží se, aby se stala kineziologie habilitačním oborem potřebným k výchově odborníků pro pohyb jak v rehabilitaci tak i ve sportu a tělovýchově. V současné době se zabývá vlivem dechových pohybů na posturální funkci a s Mgr. J. Čumpelíkem se zasadil o zavedení preventivních spinálních cvičení do rehabilitace. Pracuje spolu s Doc. Dr. Strnadem na problému zavedení preventivních cvičení do škol, aby se tím předcházelo vzrůstajícímu množství tzv. funkčních poruch páteře, které ohrožují pracovní schopnost a jsou stále častějším pramenem krátkodobých pracovních neschopností. Spolupracuje s Mgr. J. Čumpelíkem na grantu vedeném doc. Strnadem z FTVS zabývajícím se touto tématikou…, poz. aut.) "…a O. Starý, který s K. Lewitem poukazoval na význam bolestivých funkčních poruch pohybové soustavy," nemůže v této souvislosti nezmínit docent Kolář. "V tomto směru nelze opomenout velký přínos profesora J. Jirouta, zakladatele funkční rentgenologie páteře. Díky pracím profesora V. Jandy byl postupně pochopen základní význam hybných stereotypů a zaveden pojem ´funkční patologie hybného systému´. Toto pojetí se ještě více utvrdilo vlivem vědeckých prací i osobním stykem s D. G. Simonsem a J. G. Travellovou, jimž vděčíme za podrobné znalosti o svalových spoušťových bodech, které způsobují také omezení kloubní pohyblivosti, tzv. blokády."

Tady pak dále zdůrazňuje, že pro pochopení funkce pohybové soustavy je nutno rozumět nikoliv jen jednotlivým poruchám, jakými jsou spoušťové body a tzv. kloubní blokády, nýbrž i jejich souvislostem v celé pohybové soustavě, tj. zákonitostem zřetězení funkčních poruch. Velice významný je i fakt, že klíčem k tomuto pochopení se stalo lepší poznání řídících funkcí motoriky.

"Novým přístupem léčebné rehabilitace při pohybové reedukaci je využívání poznatků o motorickém vývoji člověka," dodává Kolář. "Tento nový trend obohacuje dosavadní empirické a fyzikální postupy o poznatky vycházející z řídících procesů CNS, které uzrávají během motorického vývoje. V tomto přístupu zaujímá významné místo Václav Vojta, na jehož práci se v současné době snažíme navázat. I profesor Vojta pochází z Hennerovy kliniky a jeho koncepce je neodmyslitelnou součástí současné klinické rehabilitační praxe. Bohužel neurofyziologický princip celé koncepce vývojové kineziologie není dosud doceněn pro spory kolem indikace a způsobu formy aplikace Vojtovy metody. Jen málokterý kritik však chápe, v čem skutečně Vojtův přístup spočívá."

Nicméně podstatnou zde není pouze forma využití, ale i další zásadní poznatek: koncepce vývojové kineziologie přináší do rehabilitace pohybových poruch, vedle dosud převládajících fyzikálně mechanických hledisek, také hledisko neurofyziologické, opírající se o poznatky neurověd. I proto se Kolář ve své knize snaží mj. respektovat a více zdůraznit některé obecné principy podmiňující léčebný efekt, byť si je vědom, že sdělitelnost některých z nich je v psané formě značně omezená. Mezi zásadní z těchto principů patří respekt k celostnímu (komplexnímu) vnímání pacienta, kdy je třeba do diagnostických, léčebných a preventivních postupů v této souvislosti implantovat fakt, že lidský život probíhá za konkrétních podmínek biologických, psychologických, sociálně psychologických, materiálně ekonomických a ekologických. Proto nelze onemocnění ani úrazy vnímat izolovaně, ale vždy je zařazovat do kontextu těchto vztahů, jimiž jsou procesy léčby a rehabilitace jednoznačně ovlivněny. Za významný princip, ovlivňující účinek rehabilitační léčby, pokládá Kolář také vztah vzájemné důvěry mezi pacientem a rehabilitačním odborníkem, význam efektivní komunikace, charismatické vystupování, sugestivní působení. To vše ale vyžaduje vlastní zkušenost terapeuta, vzniklou senzorickými prožitky.


Literatura:


Dylevský I.: Kineziologie. Základy strukturální kineziologie, Triton 2009

Dylevský I.: Speciální kineziologie, Grada 2009

Kolář P.: Rehabilitace v klinické praxi, Galén 2010

Kolář P.: Význam vývojové kineziologie pro manuální medicínu, Praha 1996

Kolář P.: Vývojová kineziologie v diagnostice a terapii manuální medicíny, Praha 1997

Kolář P.: Indikace k ortopedickým výkonům u pacientů s DMO z kineziologického pohledu, Praha 1997

Kučera M., Kolář P., Dylevský I.: Dítě, sport a zdraví, Galén 2001

Vařeková J.: Hermeneutický přístup k fyzioterapii (rigorózní práce), UK FTVS 2004

Vařeková J.: Feldenkraisova metoda (přednáška), Centrum celoživotního vzdělávání, Praha 2013

Véle, F.: Kineziologie posturálního systému. Karolinum, Praha 1995.

Véle, F.: Kineziologie pro klinickou praxi. Grada, Praha 1997.

Véle, F.: Pohyb a vědy o pohybu. Rehabilitace a fyzikální lékařství 2, s. 60-66, 1994.

Dvojí kineziologie: odlišení vědy od alternativních systémů

9. června 2013 v 22:01 | LYK



V odborném kontextu kineziologii chápeme jako vědecký obor - vědu o pohybu. Pod stejným názvem ale v praxi funguje i alternativní terapeutický postup zvaný One Brain, vycházející z tzv. "Goodheartovy kineziologie". Tu je však třeba striktně odlišit.

Kineziologie jakožto alternativní terapeutický postup je jednou z metod velké rodiny regresních terapií, kam patří dále např. metoda RUŠ českého autora Nejedlého, Mental Healing od Clemense Kubyho, Silvova metoda od José Silvy, Cesta od Brandon Bays, Klíč k životu Dr. Jany Novákové aj. Tyto metody jsou obecně založené na tom, že neideální psychický a fyzický stav zrcadlí nezpracované zážitky z minulosti. Jejich vybavením a dodatečným odžitím a zpracováním pominou i příznaky v současnosti.

K vybavení zážitků z minulosti je potřeba relaxovaný stav, k jehož navození se používá různých technik (pohodlná poloha, zavření očí, sledování dechu, počítání, vizualizace). Některé metody využívají diagnostiku pomocí tzv. "svalového testu" (nejedná se o svalový test, jak je používán ve fyzioterapii pro testování svalové síly, u nás zpracovaný prof. Jandou). Tuto metodu vyvinul v 60. letech Američan Dr. Goodheart jako metodu jednoduchého způsobu komunikace s mozkem. V jejím rámci se postupně rozvinuly nové systémy. Jedním z nich byla právě v úvodu již zmíněná metoda One Brain (Jednotný mozek), jehož autory jsou Gordon Stokem, Daniel Stokem, Daniel Whiteside a Candace Callaway. Dočítáme se u nich, že "…lidské tělo má v sobě ukrytý mechanismus, který zaznamenává všechny prožité situace a pokud některou z nich vyhodnotí jako nebezpečnou, tak ji bez závislosti na našem vědomí uloží do paměti, a tím vzniká stresový blok. Stres je psychickou záležitostí, která může ovlivnit celý náš život. V levé mozkové hemisféře máme tzv. společnou integrální plochu, která zaznamenává nové informace a porovnává je s informacemi již uloženými. Tyto informace jsou pak vyhodnoceny jako nebezpečné, což je obranný mechanismus."

Pokud je takový konkrétní poznatek vyhodnocen jako nebezpečný, do paměti (či podvědomí) se automaticky uloží informace s ním spjaté, tedy s okamžikem určité polohy svalů, vůně, dotyku a dalších souvislostí. To vše napříště člověku umožní včas rozpoznat nastalou nebezpečnou situaci.

Onen obranný systém umožňoval už primitivnímu člověku přežít v přírodě, dnes ale může stát - a často také stojí - za psychosomatickými problémy. Tělo obdrží novou informaci, podvědomí (či paměť) si ji spojí s obdobným nebezpečím v minulosti a spustí se obranný mechanismus: člověku se sevře žaludek, hůře se mu dýchá, zablokují se mu svaly, cítí bolest na prsou a celou řadu dalších psychosomatických potíží, "…zkrátka prožíváme stejné emoce jako předtím a není důležité, zda-li se nám nepříjemný zážitek stal nedávno, v mládí, dospívání, při porodu nebo třeba v prenatálním věku. Metoda One Brain pomáhá najít skutečnou příčinu problémů a odstraňuje emoční bloky."

Jak na svých internetových stránkách vysvětluje současný český terapeut Miroslav Sapík, vycházejíc přitom z metody One Brain, "…kineziologie je metodou, která odhaluje a léčí konflikty z minulosti. Jedná se o samostatnou, nezávislou metodu založenou na zharmonizování energií těla. Ve stresových situacích, které nás provázejí v prenatálním vývoji, porodu, v dětství i dospělosti se může odpojit až 75% mozku. Máme pocit bezmocnosti, ztratíme kreativní logiku a nejsme schopni správně jednat. Opakujeme přitom stejné, destruktivní a neproduktivní reakce."

Zde pak vzniklá negativní reakce způsobí zablokování energetického proudění na úrovni mozku a následně i v příslušné části těla, z čehož mohou u konkrétního jedince vyplynout nejrůznější typy fyzických i duševních potíží, jakými jsou třeba bolesti hlavy či zad, obezita, alergie, ale i různé typy závislostí, fobie, a tak podobně.

"Téměř ve všech případech je příčinou emocionální trauma nebo stres, který je tak intenzivní, že následkem strachu, bolesti nebo strachu z bolesti si jedinec naprogramuje do mozku slepé skvrny na určité své schopnosti," vysvětluje Sapík. "Od této chvíle po celý život popírá jejich existenci. Buňková paměť těla člověka eviduje všechny informace o každém energetickém bloku. Kineziolog vhodnou korekcí pomáhá klientovi s odstraněním příslušného bloku, aby napříště byl schopný používat celý potenciál svého mozku v podobné situaci. Pomocí kineziologie můžeme velmi lehce určit příčinu stresu a jeho emocionální dosah, odstranit strach nebo bolest ze vzpomínky na danou situaci, navodit normální, účinný neurologický tok."

V souvislosti s kineziologickou metodou One Brain hovoří Sapík také o velice významném faktoru sebepoznání: "Skutečně můžete poznat sami sebe. Důležité je pro vás poznat svoje přirozené chování, které tvoří celou vaši osobnost. Dozvíte se například, proč se chováte dominantně nebo submisivně. Poznáte strategické chování vašich předků, které kopírujete vrozenými vzorci chování. Dostanete odpověď na to, proč se cítíte uvízlí v hierarchii společenských vazeb, proč neodpovídáte společenskému modelu vyžadovaného chování. Uvolněním stresu, které doprovází tuto problematiku, se můžete stát volní a přirození. Kromě klasického svalového testu, přes který je možné se dostat k osobní typologii spojené se stresem v určitém chování, např. malým sebevědomím, bázlivostí, nerozhodností, nervozitou, nesoustředěností, zakřiknutostí nebo naopak agresivitou, podrážděností, neschopností vycházet s lidmi po dobrém, lze použít i další možnosti sebepoznávání."