Postura – význam pro další motorické i jiné funkce

30. května 2013 v 23:48 | Petr Mareš |  Obecná kineziologie
"Posturální funkce jsou základem, na kterém lze stavět kvantitu i kvalitu, rozsah, sílu, dovednost." (Marcela Klemová)

Posturu (podle Koláře) chápeme jako aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil, ze kterých má v běžném životě největší význam síla tíhová. Postura je součástí jakékoli polohy (není synonymem pouze pro vzpřímený stoj či sed) a především každého pohybu. Postura je základní podmínkou pohybu a nikoli naopak.

Při pohledu na posturální funkce rozlišujeme:
  • poslurální stabilitu;
  • posturální stabilizaci;
  • posturální reaktibilitu.
Posturální stabilita
Ve statické poloze tělo jako celek nemění svou polohu v prostoru. Každá statická poloha (vzpřímený stoj, sed ap.) však implicitně obsahuje děje dynamické. Při zaujetí stálé polohy nejde o statický stav, ale spíše o určitý proces, který "čelí" přirozené labilitě pohybové soustavy, jež je pro pohyb nutným předpokladem. Nejde tedy o jednorázové zaujetí stálé polohy, ale o kontinuální "zaujímání" stálé polohy. Schopnost zajistit takové držení těla, aby nedošlo k nezamýšlenému anebo neřízenému pádu, nazýváme posturální stabilitou. Stabilitu ovlivňuji biomechanické a neurofyziologické faktory. Mezi biomechanické faktory patří velikost opěrné plochy.
Základní podmínkou stability ve statické poloze je, že se musí těžiště v každém okamžiku promítat do opěrné báze (nemusí se však promítat do opěrné plochy). Opěrná plocha je část podložky, která je v přímém kontaktu s tělem. Opěrná báze je celá plocha ohraničená nejvzdálenějšími hranicemi plochy nebo ploch opory ("opěrné plochy a vše mezi nimi"), takže opěrná báze obvykle bývá větší než opěrná plocha.
Pokud se při statické zátěži vektor tíhové síly nepromítá do opěrné báze, je tato zásada porušena a v takovém případě musí být ligamenty a svaly udržován trvalý otáčivý moment nebo je nutná značná svalová síla pro udržení rovnováhy. Nerovnovážný stoj či sed zprvu koriguje vyšší svalová aktivita s doprovodnou hypertonií příslušného svalstva, posléze bolest a později i vznik deformity.

Posturální stabilizace
Posturální stabilizaci chápeme jako aktivní (svalové) držení segmentů těla proti působení zevních sil řízené CNS. Působí nejen proti gravitační síle, ale je součástí všech pohybů, a to i když se jedná pouze o pohyb dolních či horních končetin.

Posturální reaktibilita
Opakovaně bylo experimentálně zjištěno, že aktivace bránice, pánevního dna, břišních a zádových svalů (tedy svalů, které zajišťují zpevnění trupu pro umožnění pohybu končetin) předbíhá pohybovou činnost horní a dolní končetiny. Ve studiích je uváděno společné zapojování svalstva bránice, m. transversus abdominis, svalů pánevního dna a m. multifidus při posturální aktivitě. Každý pohyb v segmentu je tak převáděn do celé postury, každý pohybový manévr má převod stabilizace do úponově provázaných oblastí, a tím do celého těla. Například ani polknutí nelze provést bez stabilizace jazyka, konkrétně bez jeho opření o patro a bez stabilizační funkce dalších svalů (zejména svalstva stabilizujícího jazylku).


Udržování polohy "statický" pohyb (hold) a fázický" pohyb (move).
Postura je (podle Véleho) klidová poloha těla vyznačující se určitým uspořádáním (konfigurací) pohyblivých segmentů. Máme-li úmysl udělat nějaký pohyb, změní se klidová poloha v polohu pohotovostní (stand by), která přechází těsně před zamýšleným pohybem do účelově orientované polohy atitudy (atituda = zaujetí stanoviska k něčemu), ze které zamýšlený pohyb vychází směrem k pohybovému cíli. Změna polohy se připravuje již během rozhodování o pohybu, kdy začíná logistická příprava, nastavení dráždivosti moto- neuronů a cílová orientace postury před pohybem. Z toho vyplývá, že pohyb prochází dvěma fázemi: fází přípravnou, která přechází do fáze aktivní. Udržování nastavené výchozí polohy - postury - držení těla probíhá dynamicky přesto, že se jeví zevnímu pozorovateli jako statický fenomén ve srovnání s následným fázickým pohybem. Oba typy aktivity se vzájemně ovlivňují a jeden přechází ve druhý.

Pohyb lze rozdělit podle účelového zaměření do čtyř kategorií:
  • pohyb ereismatický - podpůrný,
  • pohyb teleokinetický - účelový,
  • pohyb ideokinetický - zamýšlený,
  • pohyb respirační - logistický.
Ereismatický pohyb se projevuje staticky posturální motorikou sloužící stabilizaci polohy těla provázené pocitem jistoty; není téměř viditelný za normálních podmínek a stává se nápadným až při kolísání polohy provázené nejistotou z možnosti pádu.
Teleokinetický pohyb se projevuje dynamicky plánovanou fázickou motorikou sloužící změně polohy segmentů nebo celého těla při lokomoci za účelem dosažení zamýšleného cíle. Oba dva typy pohybu řadíme do kategorie hrubé motoriky.
Ideokinetický obratný pohyb se projevuje specificky plánovanou motorikou spojenou
s komunikací s okolním společenstvím; je řízen představou a řadí se do kategorie jemné motoriky.
Respirační pohyb probíhá automaticky při dýchání, je ovlivnitelný vůlí, podílí se i na posturální motorice a tvoří samostatnou skupinu svalů ovládanou jak autonomním, tak i volním nervovým systémem.

Posturální motorika udržuje nastavenou polohu jednotlivých segmentů těla neustálým vyvažováním zaujaté polohy (balancováním kolem střední polohy), kterým se zajištuje pohotovost k rychlému přechodu z klidu do pohybu a naopak. Pohotovost k akci posturální motoriky chrání tělo před poškozením. Udržování polohy je sice rámcově trvale naprogramováno, probíhá sice podvědomě, ale přesto se flexibilně přizpůsobuje okamžitému stavu prostředí a při neočekávané změně podmínek vstupuje ihned do vědomí.
Nesoulad mezi pohybem a posturální motorikou vzniklý nepřesným či nevhodným nastavením výchozí polohy nebo výchozího záběru při vadném držení těla, případně u méně zkušeného sportovce vede ke zhoršení pohybového efektu a v horším případě:
  • k selhávání pohybového záměru (funkční porucha motoriky),
  • k vadné zátěži podpůrného aparátu (přetížení - mikrotraumata),
  • k poruše struktury (v podobně traumatu, poranění apod.).
Názor, že lze předcházet těmto poruchám pouze posilováním svalů, je mylný. V těchto případech se jedná spíše o dočasné zhoršení nebo i selhání řídicího pochodu. Zkušenost dokazuje, že důležitější než síla svalu, je schopnost rychle, přesně a koordinovaně reagovat na aktuální stav prostředí, nebo jeho změnu. Porucha spojená s mikrotraumatem vzniká často právě náhlou aplikací nadměrné síly při poruše pohybové koordinace.

Variabilita pohybové funkce je dána různými typy používaných svalů. Posturální motorika pracuje více s tonickými svaly schopnými vyvíjet sice menší úsilí, avšak po delší dobu. Při lokomoci, ale i při jemné motorice, se používá více fázických svalů, schopných vyvinout rychle větší sílu po kratší dobu. Překročí-li však udržování polohy schopnost tonických svalů nebo při ná­hlé změně podmínek, je nutný zásah fázických svalů, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. Posturální i lokomoční systém zahrnuje oba typy svalů.

Lokomoční pohyb uskutečňují sice končetiny, ale podílí se na něm značně i osový orgán a tvoří tak spolu systém hrubé motoriky. Posturální systém udržuje zaujatou polohu těla a brání její změně. Lokomoční systém prosazuje naopak změnu polohy těla proti jejímu udržování. Oba systémy vzájemně partnersky spolupracují. Během pohybu není posturální funkce zcela potlačena; její přetrvávající mírná brzdicí aktivita působí jako omezující a stabilizující negativní zpětná vazba, která zlepšuje koordinaci pohybu a zajišťuje jeho plynulý průběh. Obě funkce probíhají v pohybové soustavě zároveň ve vyvážené spolupráci a zcela automaticky. Lokomoční systém tlumí posturální funkci a tím facilituje pohyb.

Předvídání a řízení polohy a pohybu
Pohyb vzniká nejčastěji jako reakce subjektu na podnět současného i odhadem předpokládaného stavu zevního prostředí. Nepředvídaná změna prostředí působí rušivě a její možný nebezpečný důsledek je omezován reflexní činností míšního servomechanismu sloužícího k zábraně destabilizace a tím i pádu. Na automatický reflexní extenční pohyb zaměřený proti pádu naváže ihned vědomě řízený obranný pochod korigující destabilizaci s cílem pádu zabránit.

Senzorické složky posturálně-lokomoční motoriky
CNS vybere podle záměru z paměťového depozitáře vhodný motorický program, po jeho provedení zvýšená excitabilita pomine a pohotovostní potenciál mizí. Činnost posturálního systému je sice rámcově hrubě naprogramována, ale přesto se průběžně přizpůsobuje současnému stavu zevního i vnitřního prostředí.
Volba vhodného pohybového programu pro řešení dané situace je spojena s porovnáváním současného stavu s předchozí zkušeností. Z této činnosti se postupně vyvíjejí specifické posturální programy, které sice vycházejí z druhově specifických rámcových pohybových schémat (fixed patterns) pro vertikalizaci a lokomoci, ale jsou postupně individuálně doplňovány a modifikovány učením.

Stabilizace polohy
Bezpečnost a spolehlivost každé konstrukce závisí na základech, na kterých stojí. Podobně je tomu i se spolehlivostí motoriky závislé na stabilitě výchozí polohy (postury), ze které pohyb vychází. Spolehlivost a bezpečnost se opírá o stabilitu systému, která je vnímána jako polohová nebo pohybová jistota, a je důležitým činitelem při hodnocení motoriky.

Stabilizace polohy ve vzpřímeném držení
Vzpřímené držení těla je druhově specifické pro člověka a je fixováno geneticky. Je to dynamický proces udržující tělo ve vertikále. Držení těla má dvě varianty: pohotovostní držení (stand by) - a orientované držení - (atituda). Vzpřímená poloha nepatrně kolísá nejen vlivem dynamického udržování polohy, ale i vlivem dýchacích pohybů, které ovlivňují profil postury. Je třeba odlišovat vzpřímené spontánní držení těla od napřímeného držení, které je vůlí vědomě kontrolováno. Spontánní vzpřímené držení je programově fixováno a napřímení je vědomě korigováno.

Významné informace pro stabilizaci těla poskytuje i bránice, která je sama důležitým stabilizačním orgánem, interoceptivní informace z vnitřních orgánů ovlivňují rovněž stabilizaci. Nociceptivní informace mění držení těla a ovlivňují tím i stabilizaci polohy.

Vliv dýchacích pohybů na stabilizaci polohy
Protože dechová mechanika používá trupových svalů, podílejí se dechové pohyby i na držení těla. Pro analýzu vlivu dechové mechaniky na držení těla není tak důležitý objem vyměňovaného vzduchu, jako spíše způsob činnosti dechových svalů a rozvíjení jednotlivých dechových sektorů. Pro dýchání jsou důležité funkce nejen dýchacích svalů na hrudníku, ale i funkce posturálních svalů pohybového aparátu.

Stabilizace lokomoce
Chůze je nejen pod přímým vlivem CNS, ale je značně ovlivňována i z periferie.


Řízení držení těla a pohybu zůstává (podle Vojty) až do konce života nevědomým pochodem, automatické řízení držení těla, je nezbytným předpokladem pro normální fázickou (cíleně směřovanou) hybnost. Když se u zdravého kojence ve věku 4-6 týdnů objeví první snaha o vzpřímení v poloze na břiše, má už toto vzpřímení všechny prvky, které jsou obsaženy i v těch nejvyšších lokomočních pro­jevech člověka. K těmto prvkům pohybu vpřed patří:
  • přenášení váhy,
  • vzpřímení,
  • řízení rovnováhy,
  • koordinovaná změna držení těla, která se pro­jeví vždy globálně v celém těle.
Pro všechny způsoby pohybu vpřed, které se ob­jevují v průběhu lidského motorického vývoje, jako jsou otáčení, tulenění, lezení po čtyřech a volná bipedální chůze, platí jisté zákonitosti:
  • vyvážené, automaticky řízené držení těla (posturální aktivita),
  • druhově specifické vzpřimovací mecha­nismy těla v klíčových kloubech se vzpří­mením trupu proti gravitaci,
  • izolovaná cílená fázická práce svalů s da­nými úhlovými pohyby mezi segmenty kon­četin a osovým orgánem (hlava a páteř).
Úhlové rozsahy pohybů v kloubech jsou při každém pohybu vpřed stanoveny.

V nadřazených rovinách existuje plán pro ideální držení těla a ideální pohyb. Segmentální míšní rovina přebírá odtud jen to, co je možno pojmout. Při použití globálních vzorů reflexní lokomoce nedochází k žádné aktivitě ve smyslu funkce agonista-antagonista, nýbrž dochází k aktivnímu zaujetí polohy, která uvede člověka do automatického procesu pohybu vpřed na základě předem naprogramovaných pohybo­vých sledů v CNS. Tento proces se realizuje pomocí globálních synergických svalových funkcí.
Tyto synergické funkce, jež vznikají při re­flexním pohybu vpřed, způsobují optimální a ideální držení těla, které se tímto stává nevě­domky příkladem pro fyziologickou lokomoci a cílenou motoriku.


  • Pavel Kolář: Rehabilitace v klinické praxi, 2011
  • František Véle: Kineziologie (Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy), 2006
  • Václav Vojta, Annegret Peters: Vojtův princip (svalové souhry v reflexní lokomoci a motorické ontogenezi), 2010
  • http://www.vojtovaspolecnost.cz/
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama