HRUBÁ A JEMNÁ MOTORIKA

30. května 2013 v 15:57 | IvBa |  Obecná kineziologie

HRUBÁ MOTORIKA (posturální a lokomoční motorika)

Do hrubé motoriky patří dvě hlavní funkce pohybové soustavy - posturální a lokomoční (udržování polohy a pohyb). Mají za úkol zajistit stabilitu klidové výchozí polohy pohybové soustavy a umožnit změnu polohy jak jednotlivých segmentů, tak i celého těla. Posturální systém udržuje stálost výchozí polohy těla. Lokomoční systém slouží ke změně polohy těla v prostoru.

Pohyb i udržování polohy spolu souvisí a probíhají dynamicky. Udržování nastavené polohy probíhá jako dynamický proces neustálého vyvažování labilní rovnováhy mezi protichůdnými svalovými skupinami, které tvoří partnerské dvojice. Tento stav aktivního udržování labilní polohy umožňuje velmi rychlý přechod z klidu do pohybu a naopak. Pohyb oporný předchází, provází a zakončuje pohyb cílený.

Spoluráce posturální a lokomoční motoriky
Posturální motorika pracuje více s tonickými svaly schopnými vyvíjet sice menší úsilí, avšak po delší dobu. Při lokomoci, ale i při jemné motorice, se používá více fázickýchsvalů, schopných vyvinout rychle větší sílu po kratší dobu. Překročí-li však udržování polohy schopnost tonických svalů nebo při náhlé změně podmínek, je nutný zásah fázických svalů, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. Posturální i lokomoční systém zahrnuje oba typy svalů.

Posturální funkci realizuje především osový orgán, tj. hlava, páteř a pánev, a využívá k tomu i funkci končetin. Lokomoční pohyb uskutečňují končetiny, ale podílí se na něm značně i osový orgán a tvoří spolu systém hrubé motoriky. Posturální systém udržuje zaujatou polohu těla a brání její změně. Lokomoční systém prosazuje naopak změnu polohy těla proti jejímu udržování. Oba systémy vzájemně partnersky spolupracují.

Lokomoční systém aktivuje svaly lokomoční a současně inhibuje i svaly posturální a tím je zajištěna dobrá koordinace při změně stavu. Během pohybu není posturální funkce zcela potlačena, její mírná brzdící aktivita spuštěný pohyb stabilizuje. Motorický systém musí disponovat určitým stupněm flexibilní adaptability a musí být schopen předvídání změn v zevním prostředí. Pohyb je reakcí subjektu na předpokládaný stav zevního prostředí. Nepředpokládaná změna zevního prostředí působí rušivě. Rušení je korigováno rychlými reflexními náhradními mechanismy, mají ale určitou toleranční mez, omezenou působnost a slouží k zabránění destabilizace. Reflexní mechanismus je rychlá náhrada selhání naprogramovaného mechanismu.

Typická zvídavost u dětí je podmínkou pro vytváření předpokladu pro vznik proměnné pohotovostní situace, ze které bude příští pohyb vycházet. Potlačení této zvídavosti má za následek horší podmínky pro vývoj pohybové koordinace v pozdějších stadiích vývoje. Pro diagnostiku a terapii porušené motoriky je základem postup vzpřímení z polohy vleže, typ sezení, stání a lokomoce. U zrodu jakékoliv motorické aktivity stojí limbický systém. Způsob jakým došlo ke vzpřímení dítěte, se může odrážet v celé pozdější motorice, a proto pokládáme vývojové stupně motoriky za důležité.

Základní funkce posturálně-lokomoční, při kterých se střídá rytmicky držení s pohybem, jsou důležité a jim se musí věnovat pozornost při diagnostice i terapii.


Senzorické složky posturálně-lokomoční motoriky

Každý pohyb i udržování polohy těla v labilní vertikální poloze provází aktivita smyslových receptorů i svalů.

Krátké svaly uložené v hluboké vrstvě podél osy páteře stabilizují jednotlivé pohybové segmenty (segmentová stabilizace polohy). Delší svaly uložené blíže k povrchu integrují větší počet segmentů (sektorová stabilizace polohy). Dlouhé a silné svaly povrchově vyvíjejí silný moment a stabilizují celý osový orgán (celková stabilizace polohy). Svaly dolních končetin přispívají ke stabilizaci těla ve vzpřímeném stoji. Činnost posturálního systému je sice rámcově hrubě naprogramována, ale přesto se průběžně přizpůsobuje současnému stavu zevního i vnitřního prostředí. Volba vhodného pohybového programu pro řešení dané situace je spojena s porovnáním současného stavu s předchozí zkušeností.
Krátké stabilizující svaly na páteři a v kyčelních i ramenních kloubech mají vliv na postavení segmentů v těchto kloubech a tím i na posturu. Funkce dlouhých svalů je různorodější v závislosti na tom jaký počet funkčních segmentů vzájemně propojují. Osové svaly se sdružují spolu s končetinovými svaly do funkčních řetězců integrujících funkci osového orgánu s funkcí končetin. Svalové řetězce souvisí spolu nejen strukturálními články, ale jsou organizovány i činností CNS.


Svaly stabilizující trup ve vzpřímené poloze a vliv dýchacích pohybů na stabilizaci polohy

M. transverus abdominis předchází aktivitu ostatních břišních svalů. Tato jeho činnost přispívá ke stabilizaci páteře. Aktivitou m. transversus abdominis se zvyšuje napětí v torakolumbální fascii a břišní stěna se kontrakcí tohoto svalu přitlačuje k páteři a tím se brání přílišnému vyklenutí břišní stěny při nádechu. Dochází k jejímu zpevnění zvýšením nitrobřišního tlaku způsobeného aktivitou bránice při inspiraci spolu s aktivitou m. transversus abdominis i přímých a šikmých břišních svalů a svalů pánevního dna. Tato aktivita zpevňuje držení. Společnou aktivitou extenzorů trupu a aktivitou m. transversus abdominis a izometrickou aktivitou přímých i šikmých břišních svalů dochází ke stlačování trupu v předozadním směru, které se projeví zvětšením výšky těla ve stoje. Tento postup přispívá aktivnímu udržování napřímeného držení těla. Hrudník se při této stabilizaci páteře při dýchání rozšiřuje více do stran než dopředu. Páteřní křivky se mírně vyrovnávají a tím se páteř prodlužuje v podélné ose.

Výrazný vliv na posturální aktivitu a držení těla má bránice. Extenze trupu podporuje inspiraci, flexe trupu podporuje exspiraci a inspiraci ztěžuje. Proto je zapotřebí udržovat, pokud možno i při výdechu aktivně napřímení osového orgánu, aby se nepodporoval vznik deformujícího flekčního držení trupu.

Aktivita svalů pánevního dna tvoří součást posturálního programu, který zahrnuje souhru celého osového orgánu včetně dýchání. Toto spojení dechu a postury je dáno mechanickým tlakem, který vyvíjí bránice na pánevní dno, reagující na tento tlak obdobně jako břišní svalstvo. Svalstvo pánevního dna působí na pánevní kosti a tím na jejich konfiguraci a postavení pánve, které opět ovlivňuje konfiguraci osového orgánu opírajícího se o pánev. Tím se aktivita svalů pánevního dna promítá do držení těla. Na vzpřímeném držení páteře mají účast - m. levator ani, m. coccygeus, mm. sacrococcygeus ventralis et dorzalis (tvoří diaphragma pelvis). Funkčně se sem dají přiřadit zevní rotátory kyčelního kloubu uzavírající foramen obturatum.


JEMNÁ MOTORIKA (ideomotorická a komunikační motorika)

Jemnou motorikou se nazývá obratná motorika (manipulace), která úzce souvisí i se sdělovací motorikou. Obratný pohyb a sdělovací pohyb jsou charakteristické pohyby pro homo sapiens sapiens (člověk moudrý), který je schopen tvůrčí činnosti. Z hlediska fylogenetického vývoje lze chápat jemnou pohybovou motoriku jako vyšší vývojový stupeň.

Systém obratné hybnosti je vybaven menšími svaly řízenými velkým počtem neuronů, v obratné hybnosti se klade větší nárok na přesnost a rychlou možnost variace pohybu než na svalovou sílu. Největší nároky v tomto směru se kladou na pohyby očních bulbů a na pohyby prstů.

Složité obratné i sdělovací pohyby je možno provádět pouze při současně dobře fungující posturální motorice zaručující stabilní pracovní polohu ruky nutnou pro uskutečnění cílených ideomotorických pohybů. Ty jsou programově řízeny z CNS v úzké spolupráci s mozečkem a jsou realizovány pyramidovou dráhou realizující obratný pohyb, zejména v distálních částech končetin a v mimické a řečové muskulatuře. Při tom existuje úzká spolupráce se starším systémem posturálně-lokomoční motoriky nastavujícím podmínky pro vznik obratných pohybů.

Pro vznik obratného pohybu je absolutně nutné podrobné zvládnutí prostoru (opticky i hmatem) ve kterém se bude pohyb provádět. Bez podrobného ovládnutí prostoru hmatem i zrakem nemůže vzniknout obratný pohyb.


Pohybová asymetrie obratné motoriky
U posturálně-lokomočního aparátu je funkce systému značně symetrická. U obratné hybnosti je však stranové rozlišení a tím i funkční asymetrie zcela zásadní. Jedna ruka je při manipulaci vždy dominantní a druhá spíše podpůrná. U většiny populace bývá vedoucí rukou pravá, řízená z levé mozkové hemisféry (praváctví). U menšiny je vedoucí rukou levá, řízená z pravé mozkové hemisféry (leváctví). Výrazná stranová funkční dominance jedné ruky souvisí i s organizací komunikačního systému, řečová centra bývají lokalizována ve stejné mozkové hemisféře, která řídí činnost dominantní ruky. Obratné funkce může být schopna i noha, pokud se trénuje.


VZTAH MEZI HRUBOU A JEMNOU MOTORIKOU

Určitým rozdílem mezi posturálně-lokomočním aparátem a systémy obratným a sdělovacím je i skutečnost, že motorické dráhy lokomočně - posturálního systému jsou většinou tří-i víceneuronové, kdežto dráhy řídícího obratnou hybnost a sdělovací svaly jsou častěji dvouneuronové. Dvouneuronové dráhy mají větší schopnost omezené funkce ovlivňované z méně míst a s kratší reakční dobou.

Obratní hybnost a komunikace vyžadují větší účast vědomí, dají se též v určitých pohybových sekvencích zautomatizovat, takže probíhají podvědomě, spouštění těchto automatických sekvencí je za bdělého stavu vždy pod přímou volní kontrolou. Obratné pohyby nejsou geneticky fixovány, ale vznikají učením. Pro realizaci obratného pohybu je nutná dokonalá souhra posturálně-lokomočních systémů se systémem obratné hybnosti. Jednou získaná dovednost se v paměti fixuje dlouhodobě, zůstane v paměti zachována v obrysech celý život, ale vždy je nutno ji při evokaci oživit opakováním. Dovednosti, které se naučíme v raném věku mají větší schopnost dlouhodobé fixace než dovednosti získané později. Obratná i sdělovací motorika mají úzký vztah k intelektu a dobré paměti.

U sdělovacích činností jsou výkonovým orgánem mluvidla, mimické svaly obličeje, pohyby hlavy a gesta. Sdělovací motorika je zaměřena na komunikaci s okolním prostředím. Řízení sdělovací motoriky je prováděno mozkovými motorickými nervy, které ovládají motoriku očí, mluvidel a obličeje. Obratná motorika, která je součástí sdělovací funkce, je prováděna převážně motoneurony v oblasti horní intumescence míšní, kde je velký počet motoneuronů, ale pohybová variabilita je již ve své šíři více omezena, než je tomu v oblasti sdělovacího svalstva. U obratné motoriky lze mluvit ještě o určitém směru pohybu, který můžeme vyjádřit jednoduchými pojmy flexe-extenze, jako je tomu u systému posturálně-lokomočního. Přesto dovedou tyto systémy vytvářet složité pohybové úkony, jako úchop nebo gesta.

Pro posturálně-lokomoční systém postačují jednodušší vyšetřovací parametry jako je svalová síla nebo pohybové omezení zkrácením apod. Pro posouzení obratného pohybu nestačí svalový test, ale musí se použít vyšetření složitějších pohybů, např. psaní, kreslení jednoduchých obrázků. Zkouší se stereognozie, schopnost prostorově diferencovat a poznávat předměty i bez kontroly zrakem. Při vyšetřování mimického svalstva se musí hodnotit samotná funkce. Je nutné používat komplexnějších metod, které konkrétně řeší složité motorické situace. U všech poruch obratní i sdělovací motoriky hraje psychika významnější roli než u poruch motoriky posturálně -lokomoční.

Systémy hrubé a jemné motoriky nelze od sebe oddělit, protože jejich činnost se vzájemně prolíná.



Zdroje:

1. Kineziologie pro klinickou praxi, František Véle, Grada Publishing 1997, ISBN 80-7169-256-5

2. Kineziologie, František Véle, Triton 2006, ISBN 80-7254-837-9
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amily Amily | Web | 14. dubna 2014 v 14:31 | Reagovat

Nápravou jemné motoriky se zabývá ergoterapie - doplnění..

2 oeziboc oeziboc | E-mail | 18. srpna 2018 v 19:31 | Reagovat

http:/// - .ankor <a href="http:///">.ankor</a>

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama