Květen 2013

4.8. Testování zkrácených svalů

31. května 2013 v 21:01 | MiPat |  Diagnostika raného motorického vývoje
Testování posturálních svalů
Pod pojmem svalového zkrácení rozumíme stav, kdy dojde z nejrůznějších příčin ke klidovému zkrácení. Při pasivním natažení sval nedovolí dosáhnout plného rozsahu pohybu v kloubu. Tento stav není doprovázen elektrickou aktivitou, a není proto podložen aktivní kontrakcí svalu a zvýšenou aktivitou nervového systému. Vyšetřované svalového zkrácení se proto nesmí zaměňovat s reflexně vzniklými kontrakturami nebo spasmy, jež provázejí akutní lumbago, kloubní poranění, neuroinfekce apod. Při vyšetřování zkrácených svalových skupin musíme zachovat standardizovaný postup. Při vyšetření jde o změření pasivního rozsahu pohybu v kloubu v takové pozici a takovém směru, abychom postihli pokud možno izolovanou a přesně determinovanou svalovou skupinu.
Skutečnost, že některé svaly inklinují k posturálně k útlumu a jiné k hypertonii, zkrácení až kontrakturám, je známa již dlouho, ale první systematické uspořádání této disbalanční predispozice provedl V. Janda. Dále testujeme dle Kopřivové a Čermáka.
Vyšetřujeme hlavně následující svaly: m. triceps surae, flexory kyčelného kloubu, flexory kolena, adduktory stehna, m. quatratus lamborum, paravertebrální svaly, m. pectoralis major, horní část m. trapezius a m. levator scapulae, flexory lokte, žvýkací svaly, mm. scaleni.
Začínáme nejklasičtějším testem, kterým se zjišťuje zkrácení vzpřimovačů trupu a svalů na zadní straně stehna a v lýtku. Tato zkouška se u nás nazývá Thomayerova metoda.
Vyšetřovaný musí po celou dobu testu držet dolní končetiny zcela natažené a snaží se špičkami prstů u rukou dosáhnout co nejníže. Nevýhodou tohoto testu je vyšetřovaný zapojuje více svalových skupin, které od sebe při vyhodnocení nemůžeme odlišit. Proto se tento test rozděluje na dvě zkoušky. Na test zádových svalů a test končetin.
Testování vzpřimovačů trupu (m. erector trunci):
Vyšetřovaná osoba je vždy pasivní. Svaly dolních končetin vyřadíme, tak že vyšetřovaného posadíme. Pak se vyšetřovaný předkloní. Pokud se čelem dostane až ke kolenům a bederní páteř se dobře rozvíjí, lze svaly hodnotit jako normální.

Testování zadních svalů dolních končetin:
Tato zkouška je využívána neurology ke zjištění kořenového dráždění oblasti dolní bederní páteře. Nazývá se Laseguoeova zkouška. Můžeme ji provést dvojím způsobem. Buď vyzveme vyšetřovaného, aby sám zvedal nataženou končetinu, nebo ji zvedáme sami, aniž by nám pomáhal. V obou případech hodnotíme, kam až se natažená končetina dostane. Za normu považujeme 90°, tedy zvednutí do svislé polohy. Pokud se až nahoru nedostane, můžeme měřit nebo odhadnout úhel zvednutí od podložky. POZOR! Pokud si začne vyšetřovaný stěžovat na bolesti v dolní bederní páteři, nebo na silný tah v končetině krátce po začátku zvedání, v testu nepokračujeme a odešleme k neurologovi!! Zkrácení lze dobře vyšetřit jen tehdy, není-li omezení rozsahu pohyblivosti z jiných příčin.
Dalšími svaly, které mají velký sklon k tuhnutí a zkracování jsou svaly šíjové, horní části trapézových svalů a svaly prsní.

Zkouška zkrácení šíjových svalů:
Tyto svaly jsou vzadu na krku schované pod horní částí trapézového svalu, který je pokrývá. Jsou pokračováním vzpřimovačů trupu, které zde končí buď na krčních obratlech nebo v týlní oblasti lebky. Nejlépe je vyhmatáme, když vyšetřovaný leží na zádech s hlavou volně položenou na podložce. V této poloze jsou nejvíce uvolněné. Sedneme si za hlavu vyšetřovaného a bříšky prstů prohmatáváme svalovinu šije na obou stranách páteře. Ve střední čáře vyhmatáme řadu hrbolků, které patří trnovým výběžkům krčních obratlů. Těsně v jejich sousedství najdeme po obou stranách valy, které probíhají z páteře rovnoběžně. Funkcí šíjových svalů je držet hlavu a krk zpříma nebo je zaklánět. Pokud je zapojíme jen na jedné straně, podílejí se na úklonu a otočení hlavy. Test spočívá v tom, že vyšetřovaný předkloní hlavu a snaží se dosáhnout bradou na prsní kost při zavřených ústech. Pokud se mu to nepodaří, jsou svaly zkrácené.

Svalový test m. trapezius (pars descendens):
Je podkladem ramen, na která zaměřujeme pozornost při hodnocení zkrácení svalu. Sval začíná od spodiny lebeční v týlní oblasti a od krčních obratlů. Končí na hřebeni lopatky. Pod ním jsou schované šíjové svaly, zvedač lopatky a horní část lopatky samotné. Jeho funkcí je zvedat rameno.
Pokud je rameno fixované, uklání hlavu a páteř do strany.
Test provádíme pohledem a pohmatem. Za normálních okolností tvoří obrys ramen plynulý, dolů prohnutý oblouk. Pokud jsou však horní části trapézových svalů zkrácené, objeví se v této prohlubni naopak vyvýšeniny, jak ukazuje obrázek, postižen může být sval nebo na obou stranách. Při oboustranném zkrácení máme dojem, že rameny tvoří lomený oblouk a proto označujeme jako gotický trapézový sval.
Orientační test: Chceme-li sval prohmatat, položíme vyšetřovaného na záda. Trapezové svaly se při položení hlavy uvolní. Stojíme za hlavou vyšetřovaného a vidlici mezi palcem ukazovákem nasadíme shora na ramena. Mírně stiskneme a táhneme řasu svalů směrem k sobě. Pokud se sval zkrácený, ucítíme ztuhlý provazec, který projede mezi našimi prsty.

Svalový test m. pectoralis major:
Modeluje přední plochu hrudníku, u žen částečně pod prsem. Začíná od klíční a prsní kosti a od žeber. Tvoří velký vějíř, který se od tohoto širokého začátku sbíhá k hornímu konci pažní kosti. Tvoří podklad přední řasy podpažní jámy, kde můžeme dobře vzít mezi prsty. Pak zmizí pod deltovým svalem a upne se k pažní kosti. Jeho funkcí je přitahovat paži k trupu a ke střední čáře v různých úrovních lokte od pupku až pod čelo.
Poloha:
Leh na zádech při okraji vyšetřovacího stolu. Dolní končetiny flektovány v kolenních i kyčelních kloubech, chodidla na vyšetřovacím stole. Horní končetiny volně podél těla, hlava ve středním postavení. Sledujeme, zda osa paže klesla pod úroveň stolu, tedy šikmo dolů. Pokud se tak stane, je sval v pořádku, pokud se loket pod úroveň nedostane, je sval zkrácený.
Modifikace testu: vyšetřovaný leží na zádech uprostřed stolu. Vzpažíme jeho bezvládnou horní končetinu, která je lehce ohnutá v lokti a položíme ji na stůl. Pokud až na stůl nedolehne, je sval zkrácený a tím více, čím loket zůstane více nad podložkou.

Svalový test m. quadratus lumborum:
Je natažený mezi dvanáctým žebrem a hřebenem kyčelní kosti. Část svalových snopců odbočuje ke střední čáře a upíná se k příčným výběžkům všech bederních obratlů. Funkcí svalu je především úklon trupu.
Test provádíme pohybem nebo pohmatem Vyšetřovaný stojí zády ke zdi a provede čistý úklon bez rotace hlavy a trupu a přitom plazí dlaně po stehně směrem ke kolenu.
Hodnocení provádíme měřením vzdálenosti špiček prstů od kolene. Pokud není sval zkrácen, měly by se prsty dostat až ke koleni, nebo ho přesáhnout.
Pohmatový test provedeme vleže na zádech. Vezmeme do vidlice mezi palcem a ukazovákem řasu v pase těla mezi dvanáctým žebrem a hřebenem pánve. Opět stiskneme a táhneme k boku. Při zkrácení svalu projede mezi prsty provazec staženého svalu.
Testování svalů dolní končetiny
Prvním svalem je sval bedrokyčlostehenní:
Tento sval začíná od bederní páteře, přechází zpředu kyčelní kloub a končí na horním konci stehenní kosti (konkrétně na malém chocholíku-trochanter minor). Jeho funkcí je přednožování v kyčli. Jediné místo, kde se dostává k povrchu těla a kde se na něj můžeme dobře sáhnout je u předního trnu kyčelní kosti
Druhý sval -napínač stehenní povázky:
začíná od předního trnu kyčelní kosti a probíhá dolů směrem ke koleni. Asi po 15 cm se upne k vazivové povázce, která obaluje celé stehno. Prostřednictvím této povázky se upíná až na zevní straně kolene. Zapojuje se při unožení v kyčelním kloubu. Vyhmatáme ho na přední straně stehna pod horním trnem kyčelní kosti. Pomoci si můžete tak, že stáhnete obě hýždě k sobě, tím vznikne na boku těsně za velkým chocholíkem jamka, kterou zpředu ohraničuje napínač povázky a zezadu malý a střední hýžďový sval.

Třetí sval je stehenní sval:
sval začíná od předního dolního trnu kyčelní kosti a je nejpovrchnější hlavou čtyřhlavého stehenního svalu (m. quadriceps femoris). Celý sval natahuje končetinu v koleni. Vyhmatáme ho povrchově na spojnici mezi předním trnem pánve a čéškou.
Vyšetřovaný se položí na zádech na okraj stolu tak, že je hýžděmi těsně u jeho okraje. Jedno koleno si vyšetřovaný pevně přitáhne rukama k břichu, druhá dolní končetina volně visí ze stolu dolů.
Hodnotíme:
a) Zda se osa stehna dostane pod horizontálu (šrafovaná čára). Pokud pod ni neklesne, je zkrácený bedrokyčlostehenní sval.
b) Zda holeň a lýtko visí svisle dolů. Pokud ano je tato část končetiny šikmo dopředu, je sval zkrácený.
c) Zda stehno vybočuje do strany. Pokud ano, je zkrácený napínač stehenní povázky.

Přitahovače stehna (adduktory):
Jsou uloženy na vnitřní straně stehna. Začínají od pánve, přesně od dolních ramen stydké a sedací kosti, ještě jinak řečeno od spony stydké po sedací hrbol. Táhnou se po vnitřní straně stehna ke stehenní kosti, na kterou se upínají v různé výšce. Některé se upínají v 1/3, jiné zase v ½ a některé až těsně nad nebo pod kolenem. Jejich funkcí je zejména přitahovat kolena k sobě.
Test se provádí vleže na zádech, horní končetiny podél těla. Jednu končetinu pokrčíme v kyčli a v koleni a necháme ji padnout do strany. Pokud jsou adduktory v pořádku, dolehne stehno až na hrudník. Pokud se to nepodaří, jsou zkrácené a to tím více, čím výše zůstane koleno viset nad podložkou.
Svalový test m. triceps surae:
Jde o jeden z nejsilnějších svalů v těle. Tvoří podklad kontury lýtka. Dvě jeho hlavy začínají od stehenní kosti těsně nad kolenem, třetí od stehenní a lýtkové kosti těsně pod kolenem. Všechny tři se upínají společně Achillovou patou nad šlachou na hrbolu patní kosti. Funkcí svalu je zvedat patu a sklápět špičku nohy dolů. Zapojuje se při každém kroku a skoku, takže je často zkrácený.
Testuje se vsedě na bobku. Nohy jsou u sebe a chodidla se musí celá dotýkat podložky. Ruce jsou složené u kolen. Pokud se vyšetřovaný na bobku neudrží a přepadá na záda, předmětný sval zkrácený.

Literatura:
Pavel Kolář: Reahabilitace v klinické praxi, 2009
MUDr. Miroslav Tichý, CSc, 1994

www odkaz:

Posturální reaktivita

31. května 2013 v 15:47 | MiSmu |  Posturální reaktivita
3.3. POSTURÁLNÍ REAKTIVITA

Pokud je vyprovokovaná změna polohy dítěte, tělo reaguje zákonitou pohybovou reakcí. Tyto reakce se opakují neměnným způsobem a závisí na zralosti centrální nervové soustavy dítěte. Tyto polohové reakce jsou zjevně svalovou funkcí, mají tedy zřetelný kineziologický obsah. Z reakce na vyprovokovanou změnu polohy lze odečíst posturálně lokomoční funkce a jejich případné poruchy. Provokační manévry, kterými se polohové reakce vyvolávají, jsou přísně standardizovány. Reakce odpovídá stupni vývoje posturální aktivity. Je tedy podle ní možné diagnostikovat normální polohovou reakci u zdravého dítěte a také určit stupeň tohoto normálního vývoje. Pokud vývoj neprobíhá normálním způsobem, je možné patologický vývoj odhalit abnormální odpovědí. Ta je vybavitelná již od novorozeneckého období a hodí se jako tzv. screening. U dítěte se provede pasivně změna polohy a sleduje se jeho motorická reakce. Při vyšetřování dětí se běžně používá sedm polohových reakcí, které se provádějí ve stanoveném pořadí:
1. Trakční zkouška
2. Landaurova reakce
3. Axiální vis
4. Vojtova sklopná reakce
5. Horizontální závěs podle Collisové
6. Reakce podle Peipera a Isberta
7. Vertikální závěs podle Collisové






Obr. 1 Trakční zkouška






Obr. 2 Landaurova reakce








Obr. 3 Axiální vis







Obr. 4 Vojtova sklopná reakce






Obr. 5 Reakce podle Peipera a Isberta






Obr. 6 Vertikální závěs


Fáze 1a 0.-6. týden
· horní končetina - Moroův reflex;
· dolní končetina - převažuje addukce v kyčelním kloubu a v kyčelním i kolenním kloubu je ohnutí o 90o, hlezno zaujímá nulové a střední postavení.




Obr 7 Horizontální závěs - fáze 1a


Fáze 1b 7.-12. týden
· horní končetina - v 7. a 8. Týdnu je odpovědí upažení s otevřenou rukou, do 3. Měsíce pak sledujeme přibývající flexi lokte, střední postavení předloktí a naznačenou pěstičku, 3. Měsíc - volná horní končetina je volně flektovaná, je přítomna mírná supinace předloktí;
· dolní končetina - převažuje addukce v kyčelním kloubu a v kyčelním i kolenním kloubu je ohnutí o 90o, hlezno zaujímá nulové a střední postavení, tedy stejně jako v předchozí fázi;
· hlava je držena proti gravitaci.


Obr 8 Horizontální závěs - fáze 1b

Fáze 2 začátek 4. až konec 6. měsíce

· horní končetina - na konci 4. Měsíce se předloktí otáčí do pronace a nastává postupné otevírání ruky od ulnární strany s přítomnou dorzální flexí zápěstí; na konci 5. Měsíce sledujeme otevření dlaně až do třetího prstu, na konci 6. Měsíce je odpovědí otevření celé dlaně a extenze všech prstů;

· dolní končetina - je ve flexi ve všech kloubech, koleno začíná pomalu směřovat k podložce a postupně se mění addukční úhel v úhel abdukční;

· ve spontánní motorice tomu odpovídá vznik diferenciace horních a dolních končetin, tj. vznik nákročné a opěrné funkce končetin; přítomnost pronace je vždy spojena s dorzální flexí zápěstí a uvolněním pěsti, opora paže se objevuje v době, kdy vyhasíná úchopový reflex a dítě již provádí radiální úchop.




Obr 9 Horizontální závěs - fáze 2 - otevření celé dlaně, extenze prstů


Fáze 3 začátek 7. až konec 10. měsíce
· Horní končetina - se opírá o rozvinutou dlaň;
· dolní končetina - vyvíjí se vzpěrná funkce volné dolní končetiny, přetrvává flexe v kyčli 90o a zvětšuje se podíl extenze v kolenním kloubu; začíná abdukce v kyčli a koncem 8. měsíce se volná dolní končetina opře o celou plosku;
· ve spontánní hybnosti tomuto stadiu odpovídá opření horní a dolní končetiny při modelu šikmého sedu, dítě se umí samo posadit, později provádí nákrok ze vzpřímeného kleku do stoje s oporou o nábytek.



Obr 10 Horizontální závěs - fáze 3 - abdukce dolní končetiny a opření plosky o podložku

Použité zdroje:
1. KOLÁŘ, Pavel et al. Rehabilitace v klinické praxi. Praha - Galén, r. 2009, ISBN 978-80-7262-657-1.
2. KOLÁŘ, Pavel, Význam posturální aktivity pro včasný záchyt pacientů s dětskou mozkovou obrnou;www.prakticka-medicina.cz; Pediatrie pro praxi 2001/4
3. KOLÁŘOVÁ, Jaroslava, HÁNOVÁ, Petra, Včasná diagnostika hybných poruch kojenců v prvním trimenonu prvního roku života, www.pediatriepropraxi.cz, Pediatrie pro praxi 2007; 8(5)













Vojtova sklopná metoda

31. května 2013 v 14:52 | MaHaj |  Posturální reaktivita

VOJTOVA SKLOPNÁ METODA

1. ÚVOD
Vojtův princip vysvětluje funkční souvislosti diagnostiky a terapie centrálních a některých periferních poruch motoriky.(1)

Vojtova metoda (též nazývána jako metoda reflexní lokomoce) je soubor cvičebních technik, používaných k léčbě tělesných a psychických poruch, objevená MuDr. Václavem Vojtou. Jejím základním principem je fakt, že v centrálním nervovém systému člověka jsou geneticky zakódované vrozené pohybové vzory.

Je založena na znalosti vývoje pohybových vzorců během života dítěte. Vývoj pohyblivosti (motoriky) člověka, je určen geneticky, probíhá zcela automaticky a je pokračováním vývoje v děloze.

Na základě studií léčby dětí s dětskou mozkovou obrnou z 50.let, byly identifikovány specifické body, díky nimž je možné stimulovat tělo k určitým vrozeným pohybům, a to hlavně tlakem na příslušná citlivá místa (především periost kostí a fascie). Kromě samovolné pohybové aktivity, dochází současně k fyziologické aktivaci bránice a svalů břišní stěny, pravidelnému hlubokému dýchání, upravení tepové frekvence, pozitivní stimulaci nervových center a celkovému zlepšení mentální aktivity.(2)

2. HLAVNÍ ČÁST

2.1 Polohová reakce

Poloha je poloha těla a reakce je odpověď na změnu polohy těla způsobenou vyšetřujícím. Reakce se ukazuje ve vzorcích držení a hybných vzorcích. Polohové reakce lze označit za klíč ke vrozeným hybným programům. Každá polohová reakce se skládá ze skupiny cílených podnětů, které dává vyšetřující centrální nervové soustavě k určitým odpovědím.

Při vyvolání polohových reakcí se změní poloha těla kojence předem daným, standardizovaným způsobem. Tím jsou dány početné podněty na receptory reagující na protažení svalstva, šlach, fascií, kloubů, kloubních pouzder a vazů. Podněty oslovují i receptory hrudní a břišní dutiny a telereceptory. Plynulá změna polohy těla cíleně dráždí také orgán rovnováhy vnitřního ucha. Při standardizovaném provedení polohových reakcí vede souhrn těchto rozličných podnětů i při opakovaném vyšetření vždy ke konstantnímu přílivu k řídícím úrovním míchy a mozku. Tím je testována schopnost CNS řídit koordinovaně motorické vzorce.(3)
Polohové reakce mají zřetelný kineziologický obsah, tj. obsah se zřejmou svalovou funkcí. Z odpovědí na provokovanou změnu polohy lze odečíst posturálně lokomoční funkce a jejich poruchy. Polohová reakce odpovídá stupni vývoje posturální aktivity.(4)

Při vyšetření využíváme konvenčně 7 polohových reakcí. Vzhledem ke stupňující se posturální zátěží dítěte při vyšetření se polohové reakce provádějí v následujícím pořadí:
  1. trakční zkouška,
  2. Landauova reakce,
  3. axiální vis,
  4. Vojtova sklopná reakce,
  5. horizontální závěs podle Collisové,
  6. reakce podle Peipera a Isberta,
  7. vertikální závěs podle Collisové.

2.2 Vojtova sklopná reakce

Provedení: z vertikálního závěsu zády k vyšetřovanému provedeme rychlé překlopení dítěte do horizontální polohy. Před provedením sklopení je třeba dítěti otevřít pasivně ruce. Sledujeme reakce všech končetin, avšak důležitější výpovědní hodnotu mají končetiny na svrchní straně těla.

Vojtova reakce má pět fází, dvě z nich jsou přechodné.

1.fáze: 1.-10. týden (obr.1)

- obě paže - Moorova reakce, dlaně jsou otevřeny,
- při objímací reakci obou paží je pohyb spodní paže menšího rozsahu (obr.2)
- svrchní dolní končetina - flexe v kyčelním a kolenním kloubu, hlezenní kloub - dorzální flexe, pronace chodidla s vějířovitým roztažením prstů,
- spodní dolní končetina - extenze v kyčelním a kolenním kloubu, noha - dorzální flexe, supinace a flexe prstů.

1. přechodná fáze: 11.-20. týden

- Moroova reakce horních končetin ustupuje, paže jsou abdukovány, dlaně otevřeny (obr.3),
- na konci první přechodné fáze jsou paže volně flektovány,
- dolní končetiny - semiflexe obou končetin v kyčelních i kolenních kloubech, prsty vrchní nohy ztrácejí vějířovité postavení.

2. fáze: konec 5. až 6. měsíc

- všechny končetiny jsou ve volné flexi (obr.4),
- dlaně jsou otevřeny,
- dolní končetiny ztrácejí dřívější diferencované držení,
- nohy - dorzální flexe a abdukce, prsty jsou ve středním postavení nebo flexi.

2. přechodná fáze: 7.měsíc až konec 9. měsíce

- horní končetina - v ramenním kloubu je lehká flexe a mírně naznačena vnitřní rotace,později jde paže do mírného předpažení,
- dolní končetina - přednožení, flexe v kyčelním a kolenním kloubu ustupuje.

Hlezenní kloub je v nulovém a středním postavení. Nohy a prsty jsou ve středním postavení (obr.5).
Ve spontánní motorice se na konci této fáze objevuje sed, šikmý sed s oporou o ruku, poloha na čtyřech a přechodové lokomoční fáze mezi těmito polohami. Tím se propojuje ipsilaterální a kontralaterální lokomoční vzor.

3.fáze: konec 9. až 14. měsíc

- obě vrchní končetiny jsou v extenzi, abdukcia zevní rotaci v kořenových kloubech,
- trup je v horizontální poloze a je napřímen. Hlava má tendenci zůstat ve vertikálním postavení, znamená to, že při otočení se uklání proti směru otáčení (to je znak vertikalizace),
- spodní končetiny - dolní končetina je ve flexi a abdukci v kyčelním kloubu a horní končetina v addukci a zevní rotaci v ramenním kloubu,
- nohy - dorzální flexe (obr.6).

Ve spontánní motorice tomu odpovídá poloha horních končetin v šikmém sedu a bočním obcházení.
Postavení dolních končetin s 90stupňovou dorzální flexí v hleznu odpovídá funkci dolních končetin ve stoji.(4)








Obr.1. Vojtovo boční sklopení: 1. fáze


Obr.2. Vojtovo boční sklopení: 1. fáze - objímací pohyb paží









Obr.3. Vojtovo boční sklopení: 1. přechodná fáze


Obr.4. Vojtovo boční sklopení: 2. fáze

Obr. 5. Vojtovo boční sklopení:2. přechodná fáze



Obr. 6. Vojtovo boční sklopení: 3. fáze


3.ZÁVĚR

Polohové reakce poskytují v 1. roce života při dětském neurologickém vyšetření rychlý úsudek o přístupu ke vrozeným hybným programům. Toto vyšetření je možné již u novorozence. Vypovídá o koordinaci CNS. Vyvolané motorické vzorce vždy odpovídají dosažené vývojové úrovni dítěte. Výhodou screeningu pomocí polohových reakcí je, že se nemusí čekat, až dítě spontánně ukáže všechny hybné vzorce, které má k dispozici.(3)

4. POUŽITÉ ZDROJE

1. VOJTA, Václav, PETERS, Annegret. Vojtův princip. Praha: Grada Publishing, a.s., r.2010, ISBN 978-80-247-2710-3.
2. http:// cs. wikipedia.org/wiki/Vojtova_metoda
3. ORTH, Heidi. Dítě ve Vojtově terapii. České Budějovice: KOPP nakladatelství, r. 2012, ISBN 978-80-7232-437-6.
4. KOLÁŘ, Pavel et al. Rehabilitace v klinické praxi. Praha: nakladatelství Galén, r. 2009, ISBN 978-80-7262-657-1.

7.5. Proces pohybového učení v jednotlivých věkových obdobích

31. května 2013 v 14:44 | Jiří Hylmar |  Vývoj dítěte do 15 let
V popisu procesu pohybového učení dětí do věku 15ti let je vhodné zahájit konstatováním, že děti nejsou malí dospělí. Mají jinou psychiku, jinou stavbu těla, jiné vnímání a jiné sociální vztahy. Pro dětství a adolescenci je charakteristický intenzivní růst, vývoj a dozrávání různých orgánů těla, psychický vývoj a pohybový rozvoj.
Dále je třeba si uvědomit, že v tomto období se výkonnost přirozeně zvyšuje. Proto, pokud v tomto věku začínáme aktivně ovlivňovat pohybové učení (pohybovou přípravu, trénink) je třeba hodnotit výsledky našeho a jejich úsilí ve světle přirozených přírůstků.

Dětský věk 3-15 let dělíme na tři hlavní věková období, jež jsou odlišná z hlediska tělesného, psychického, motorického, aj. vývoje. Předškolní věk (3-10), mladší školní věk (6-10 let) a starší školní věk (11-15 let).
Od 3 let do vstupu do školy, tj. do 6 let nebo krátce potom je z pohledu možnosti pohybového učení významný především vývoj velkých svalových skupiny. V oblasti vývoje motoriky se navazuje na základy položené již v období batolete. Dítě však nabývá obratnosti rukou, nohou i trupu. Pokud hovoříme o pohybovém učení, je v období do přibližně 4 let možné v podstatě pouze podporovat správné držení těla. Po 4 roce již děti většinou běhají lehce, jistě a rychle a začínají se pohybovat ladně. V tomto období je možné zahájit aktivní pohybové učení ve smyslu cílené kombinace pohybů. Učení je však v tomto období možné zejména prostřednictvím hry, jež je dominantní činností dítěte. Ne nadarmo se toto období někdy nazývá období her. V tomto období se také vytváří schopnost a potřeba sociální (a kolektivní) hry.


Mladší školní věk lze dále dělit na dvě období, 6-7 let charakterizovaný jako období pohybového neklidu, nestálosti, živost, potřebou být neustále v pohybu a něco dělat. Druhé období 8-10 let je označované jako zlatý věk motoriky, ve kterém pohybové učení probíhá v podstatě samo. Důvodem je, že v tomto období se vytváří pohybová mozková centra. Děti se zde učí vizualizací, představují ji sebe sama jako by pohyb sami dělali. Tento efekt si dospělí dobře představí na příkladu, kdy krmí malé dítě. Je u toho složité nechat zavřenou pusu.

Mladší školní věk je považován za všeobecně šťastné období, období dobré ovladatelnosti. Děti všechno baví, pro vše se nadchnou, všechno chtějí dělat. Zároveň je však tento věk s psychologického hlediska charakteristický dvěma okolnostmi, které pohybové učení významně ovlivňují. Je to poměrně nízká doba soustředění (5-7 min.) a dále okolnost tzv. reálného nazírání. První okolnost je charakterizována tzv. syndromem tučňáka: děti kývají, že rozumí, co jim vykládáme, ale přitom si přemýšlí o tom, co asi tak teď dělá Myšpulín s Fifinkou. Druhá okolnost je pak spojená i s faktem učení vizualizací a v praxi znamená, že děti chápou pouze to, na co si mohou sáhnout, respektive je třeba si uvědomit, že pod určitými slovy, frázemi, či instrukcemi si nedokážou nic představit. Například instrukce "soustřeď se na propnutou ruku" nebo "musíš k cvičení přistupovat zodpovědně" jsou pro děti zcela neuchopitelné. Klíčová je proto dovednost učitele, trenéra, a to jak z pohledu schopnosti demonstrovat pohybovou dovednost, tak i entusiasmus a návyky s pohybem související jako například hygiena.

Starší školní věk je opět možný rozdělit na dvě základní fáze, a to 10-12 let, do nástupu puberty, kdy je pohybové učení ještě poměrně snadné a 12-14 let, kdy dochází k výrazným omezením. Ta jsou způsobena dynamickým biologickým i psychickým vývojem. Z důvodu biologického růstu dochází díky měnícím se tělesným proporcím k rozbití naučených pohybových stereotypů, což lze přirovnat k významným změnám pákové soustavy. Dokladem proporčních změn je například i poměr hlava / tělo, který je u dětí 1/4, zatímco u dospělých 1/7. Z pohledu psychologických charakteristik se začíná projevovat úsilí o samostatnost, vlastní názor obsahující obvykle přepjatou kritičnost vůči okolí. Zároveň se objevuje logické a abstraktní myšlení, rozvíjí se paměť, racionální uvažování a schopnost porozumět racionálním důvodům.

Z pohledu sledování a kontroly pohybového vývoje platí, že v určitém období, by průměrné dítě mělo ovládat průměrné pohybové dovednosti. Příslušné metriky, pokud se týká sportovních odvětví, jsou obvykle k dispozici u příslušných zastřešujících organizací, svazů. Podstatnou otázkou, kterou je třeba však v souvislosti s obdobím vývoje dítěte vzít v úvahu, je možný rozdíl mezi biologickým a kalendářním věkem. Zatímco kalendářní věk je přesně dán datem narození, biologický věk odpovídá stupni biologického vývoje. Při rozdílech hovoříme o akceleraci, předbíhání biologického věku před kalendářním, nebo naopak retardaci, která je opakem tohoto fenoménu. K rozpoznání biologického věku možné využít několik metod (stupeň osifikace kostí - rentgen zápěstních a záprstních kůstek je metodou nepřesnější, dále lze využít škálu pro stanovení stupně prořezávání zubů a v neposlední řadě rozvoj sekundárních pohlavních znaků).

Platí, že v určitých úsecích vývoje dítěte jsou lepší předpoklady pro rozvoj určité schopnosti či dovednosti, lepší, než v jiném věku. Tato skutečnost souvisí s již zmíněným biologickým a psychickým vývojem. Konkrétně, vytrvalostní schopnosti lze trénovat, až po pubertě, respektive trénink před ukončením základního biologického vývoje orgánů a fyziologických mechanismů těla, je efektivita tréninku v této oblasti zcela minimální, až záporná. Naopak vysokou efektivitu zdokonalování pohybu z pohledu nácviku koordinační schopnosti lze dosáhnout v období před pubertou. Zde lze říci, že příležitost získat a zdokonalit pohybové dovednosti v období zlatého věku motoriky je jedinečná a nikdy před tím, ani potom učení pohybu již nepůjde tak snadno a s tak dobrými výsledky.

Zdroj:
PERIČ, T.: Sportovní příprava dětí (kurz) Praha : UK FTVS, 25. - 26. 10. 2013

Další materiály dostupné z http://www.ftvs.cuni.cz/katedry/ppd/peric.php

Zpracoval:
Jiří Hylmar, Praha 31.5.2013

Tříměsíční model držení

31. května 2013 v 8:39 | Karolína Nádvorníková |  Raný motorický vývoj (0 - 3 roky)
Tříměsíční model držení = základ rovných zad v dospělosti

Mezi 4-8 týdnem, s nástupem orientace, se začíná uplatňovat program automatického udržování polohy těla. Postupně dochází k uvolňování tonických svalů a do funkce se začínají zapojovat tzv. svaly fázické (převážně extenzory, zevní rotátory a abduktory), tedy svaly, které pracují ve smyslu vzpřímeného držení těla a při poruše mají tendenci k oslabení. Jako ideální se označuje dokončení tohoto vývoje do tří měsíců, kdy dojde k vyrovnanému zapojení agonistů a antagonistů (bývá označováné jako koaktivace či kokontrakce), proto bývá tento model nazýván "tříměsíční".

Poloha na zádech
Na konci prvního trimenonu se v poloze na zádech vyvinula z pouhé uložné plochy novorozence nosná opěrná plocha, která dítěti umožňuje cílené fixování očima a cílené uchopení rukama. Z této jisté polohy na zádech se dítěti daří déle fixovat očima zajímavý předmět a sledovat jeho pohyby.
Na konci 3. měsíce sahá opěrná plocha od lopatek po pánev. Teprve tato jistá opěrná plocha umožní dítěti odklopit spodní část těla a přenést váhu těla ve směru hlavy. Podle toho, jak dítě pohybuje horními i dolními končetinami a hlavou, mění se v rámci opěrné plochy kontakt zad s podložkou. Tlak je přitom různě intenzívní. Protože se trup neuklání do strany, nýbrž zůstává natažen, je kladen na páteř trvalý požadavek v jejím natažení a otáčení, aby se jemně a koordinovaně přizpůsobila. Tato funkce tvoří základ pro pozdější držení těla, kdy trup ve vyšších vzpřimovacích polohách není již zahrnut do přímé opory na podložce, ale opora probíhá pouze pomocí končetin.
Asi na konci 3. měsíce může dítě v poloze na zádech sáhnout oběma rukama ke středu těla po hračce a strčit si ji do úst. Může již volně otáčet předloktím (pronace/supinace) a držet ruce v prodloužení osy přeloktí. Ruce jsou již vybaveny tak rozdílnými svalovými funkcemi, že záprstí může být rozšířeno a palec odtažen.
Uchopení rukama je doprovázeno držením trupu; celé tělo se na tomto uchopení podílí (celotělový vzorec). Pletenec ramenní se opírá o podložku, aby se horní končetiny a ruce mohly pohnout směrem ke chtěné hračce. Pánev se rovněž opírá o podložku a umožňuje flexi dolních končetin v kyčelních kloubech s lehkým roztažením a vytočením ven a nadzvednutím bérců. Nohy uchopují současně a chodidla se přitom otáčejí k sobě.
Dítě může zadržet pohyb dolních končetin ve středním postavení kloubů asi 90° v kyčlích, kolenou a nohou. Toto střední postavení kloubů klade vysoké nároky na držení trupu, zvláště na břišní a hluboké krční svalstvo.
Díky popsané regulaci držení trupu se dítě může jistě opírat na zádech. Silně kope nohama, aniž by se trvale vychylovalo do bederní lordózy a daří se mu vybalancovat rovnováhu, když pohne ze zvědavosti horními končetinami a hlavou. Velmi zřídka přepadne ke straně.

Foto - Dítě ve Vojtově terapii Heidi Orth
Poloha na zádech
pastedGraphic.pdf

Poloha na břiše
Na konci třetího měsíce silné flekční držení pánve povolí do té míry, že se pánev přiblížila stydkou kostí (symfýza) k podložce, tělesná hmotnost se přenáší z hrudní kosti k pánvi a dolní končetiny jsou ve volné extenzi, vnější rotaci a abdukci. Břišní a hrudní svalstvo drží tělo proti gravitaci. Vzpřímení trupu dosahuje mezi lopatky, dítě je opřené o celé předloktí včetně loktů, lokty jsou přitom pod ramenními klouby a používají se k opoře. Flexe paže oboustranně je v loketním kloubu 90 stupňů. Dlaně mohou být teď drženy v prodloužení osy předloktí. Jsou oteřené a mohou se spojit na podložce uprostřed. Hlava je mimo opěrnou bázi symetricky vzpřímená v ose těla v úhlu cca 45-50 stupňů nad podložku, udrží ji již dlouho zdviženou, volně s ní otáčí ve směrem motivace. Tato poloha na bříšku musí být stabilní a nesmí přepadávat na některou stranu (tzn. těžiště se posunulo dále kaudálně až k pánevnímu pletenci). Tento hybný vzorec je označen ve "Vojtově principu" za symetrickou oporu na loktech.
Nejčastější chyby jsou v abnormálním vztyčení hlavy (velký záklon, rotace k jedné straně), neopření se o celé předloktí včetně loktů, retrakce paží, přetrvávající pěstičky, těžiště nad pupkem, nestabilita v této poloze, přepadávání na bok nebo až na záda atd..



Foto - Dítě ve Vojtově terapii - Heidi Orth
Symetrická opora na loktech
pastedGraphic_1.pdf


Tento model držení páteře je základem pro celý posturální vývoj. Ve všech dalších vývojových fázích je vždy stejný model držení osového orgánu. Rozdíl je pouze v odlišné opěrné bázi, vůči které je vztažen.
Tento hybný vzorec je označen ve "Vojtově principu" za symetrickou oporu na loktech.

Žádné centrálně postižené dítě nedosáhne nikdy držení osového orgánu a periferních kloubů, které odpovídá této vývojové fázi, tj. konci třetího měsíce.
Pokud z různých důvodů tento vývoj dokončen nebyl, zůstává na všech svalových skupinách těla nerovnoměrné rozložení napětí, nevhodné postavení kloubních ploch i celých tělesných segmentů. Tento neideální model pak nejčastěji odpovídá charakteristikám posturálních poruch u dětí i dospělých popisovaných jako vadné držení těla, svalový dysbalance, vrstvový syndrom či horní a dolní zkřížený syndrom. Uvádí se, že 30% dětí nedosáhne ve 3-4 měsících koaktivačního modelu a tyto děti mohou být do budoucna obroženy posturální poruchou.

Zdroje
Dítě ve Vojtově terapii - Heidi Orth

3.3.2 Landauova reakce

31. května 2013 v 1:06 | LuStar |  Raný motorický vývoj (0 - 3 roky)

3.3.2. Landauova reakce (LuStar)



Polohové reakce ve vývojové kineziologii

Polohové reflexy, známé již z dřívějších neurologických vyšetření kojenců, jsou provokovaná reflexní držení těla a reflexní pohyby související s reakcí na určitou změnu polohy těla. Odpovídají dosaženému stupni vývoje, tzn. probíhají v různých fázích. Tyto fáze tvoří objektivní milníky vývoje.

Vzhledem k tomu, že se jedná o komplikované reakce, je z hlediska terminologie vhodnější hovořit o polohových zkouškách, nikoli o polohových reflexech.

V normálním vývoji korespondují fáze polohových reakcí s dosaženým stupněm fázické motoriky a lokomoce. Toto je nutné zdůraznit, protože polohové reakce v neurologickém vyšetření dítěte mohou rychle zprostředkovat velmi poučný obraz o vývojovém stavu dítěte.

Zjednodušeně to znamená, že náhlá změna polohy dítěte vyvolá vždy typický pohybový projev - reakci vypovídající o kvalitě pohybového programu každého dítěte.

To se současně s primitivní reflexologií využívá v diagnostice při hodnocení stavu pohybového projevu daného dítěte.
Landauova reakce je jednou z používaných zkoušek.

Pravidelně se provádí sedm polohových zkoušek, které jsou proveditelné již v novorozeneckém věku.


Landauova reakce (Landau, A.: 1923)

Provedení: Dítě je drženo plochou dlaně pod břichem v horizontální poloze
(v závěsu, tzn. že nám leží bříškem na naší dlani, hlava a ruce volně)
hodnotí se extenze osového orgánu a reakce končetin

1. fáze od 1. týdne do 6. týdne

  • Hlava lehce klesá.
  • Trup lehce flektován.
  • Horní a dolní končetiny lehce flektovány.

2. fáze od 7 týdnů do 3. měsíce

  • Symetrické napřímení šíje až k ose ramen.
  • Lehké flekční držení trupu.
  • Lehké flekční držení horních a dolních končetin.

3. fáze - dosažená v 6 měsících věku

  • Další symetrické napřímení trupu až do torakolumbálního přechodu.
  • Dolní končetiny v lehké abdukci volně flektovány (kyčel a koleno cca 90°).
  • Horní končetiny volně drženy.
  • Povolení flexe dolních končetin ve věku 7 měsíců.

4. fáze dosažená v 8 měsících věku

  • Dolní končetiny volně extendovány
  • Horní končetiny volně flektovány.

Poznámka:
Při provádění a hodnocení této polohové reakce je velmi důležité dbát na to, aby dítě bylo klidné. Extenční držení dolních končetin, nebo držení trupu podobné opistotonu, které se objeví u křičícího dítěte, nemá žádnou výpovědní hodnotu.
V době ukončené 2. fáze je dítě schopno symetrické opory o lokty a symetrického napřímení šíje v poloze na břiše. Přitom musí být sledována každá asymetrie trupu. Ukončená 3. fáze znamená schopnost držet páteř v ose. V této době musí dítě již fázicky radiálně uchopovat a v poloze na břiše se musí umět opřít o jeden loket a druhou horní končetinou uchopovat směrem dopředu.

Zdroje:

http://www.vojta.com/index.php?option=com_content&view=article&id=6&Itemid=14&lang=cs

5.2.1. Pavel Kolář a DNS

31. května 2013 v 0:19 | AlMo |  Terapie a postupy inspirované vývojovou kineziologií

5.2.1. Pavel Kolář a DNS


Absolvoval FTVS UK, obor TV-rehabilitace. Od roku 2000 je přednostou Kliniky rehabilitace a tělovýchovného lékařství 2. LF UK a FN Motol. V současnosti je proděkanem 2. LF UK, pedagogicky působí na českých i zahraničních univerzitách a na jaře 2012 otevřel Centrum pohybové medicíny v Praze na Chodově

Je autorem více než 140 odborných článků, odborných publikací - jmenovitě Dítě, sport a zdraví; Rehabilitace a fyzikální terapie; Posturální stabilizace a sportovní zátěž; Vývojová porucha koordinace a mnoho dalších.

DYNAMICKÁ NEUROMUSKULÁRNÍ STABILIZACE = DNS

DNS neboli Dynamická Neuromuskulární Stabilizace je diagnostický a terapeutický koncept široce využitelný především ve fyzioterapii a příbuzných oborech medicínské praxe. Využívá znalostí klíčových principů chování lidské motoriky, které jsou vyjádřením řídící funkce centrálního nervového systému (CNS). Motorika jako vnější projev těchto funkcí v sobě odráží veškeré informace zpracovávané CNS a je důležitá v diagnostice poruch nejen pohybového systému.

Prostřednictvím technik DYNAMICKÉ NEUROMUSKULÁRNÍ STABILIZACE ovlivňujeme funkci svalu v jeho posturálně lokomoční funkci a řadí semezi obecné fyzioterapeutické metody.

Při běžném způsobu posilování svalů se vychází hlavně z anatomické funkce. Posilovací cvičení jsou potom odvozena ze začátku a úponu svalu. Na tomto principu je sestrojena i většina posilovacích strojů používaných v posilovnách. V léčebné rehabilitaci se z tohoto pohledu cvičí většinou podle svalového testu.

Při rozvoji síly svalu, při uvažování o jeho oslabení a vlivu svalu na přetížení (kloubů, kostí, měkkých tkání) nelze vycházet pouze z jeho začátku a úponu, ale i z jeho začlenění do biomechanických řetězců. Ty nelze odvozovat pouze z anatomických souvislostí, ale také z řídících procesů CNS. Je třeba si uvědomit, pokud cvičíme například prsní svaly, jsou vždy aktivovány i svaly, které stabilizují jejich úpony, tj. svaly zádové, bránice, břišní svaly atd. Tato funkce je automatická a u většiny lidí velmi omezeně ovládaná volním způsobem, nemluvě o hlubokých svalech, které jsou pro posturální (stabilizační, zpevňovací) funkci obzvlášť důležité.

Za statické situace (ve stoji/v sedu), ale i při pohybu (lokomoci) jsou jednotlivé pohybové segmenty zpevněny koordinovanou aktivitou agonistů a antagonistů tzv. koaktivační synergií.
"Posturální aktivita doprovází pohyb jako stín" (Magnus, 1924). Možná bychom toto tvrzení mohli poopravit: "posturální aktivita předchází a doprovází každý cílený pohyb". I když sval ve své anatomické funkci (odvozené z jeho začátku a úponu) dosahuje maximálních hodnot (při vyšetření svalovým testem), tak jeho zapojení v konkrétní posturální (stabilizační) funkci (biomechanickém řetězci) může být zcela nedostatečné a v této funkci sval selhává.

V případě insuficience při zpevnění segmentu/-ů hovoříme o posturální instabilitě. Chybný nábor svalů při stabilizaci si jedinec automaticky a neuvědoměle zafixuje do všech vykonávaných pohybů a cvičení. Důsledkem je stereotypní přetěžování, které je významným etiopatogenetickým faktorem řady hybných poruch.

Aby nedocházelo k přetížení měkkých tkání a skeletu, musí svalová aktivita, resp. CNS a vazivový aparát zajistit, že zpevňování segmentu/-ů se děje v centrovaném postavení kloubu (neutrální poloze). Předpokladem je rovnováha mezi svaly v celém biomechanickém řetězci a také mezi vynaloženou stabilizační svalovou silou a velikostí zevní síly.

Nejčastěji je porucha segmentální stabilizace kloubů způsobena:

1. chybnou neuromuskulární kontrolou s hlavními příčinami:

a) porucha posturálního vývoje - porušení svalové souhry vzniká v souvislosti s abnormálním posturálním vývojem a jedná se o špatně založený posturálně lokomoční vzor

b) habituace chybných dynamických stereotypů - porucha svalové souhry vzniká chybně naučenou a fixovanou činností (špatný trénink, profese s jednostrannou posturální zátěží, kulturní a estetické faktory apod.)

c) ochranné funkce CNS resp. svalů - reakcí či adaptací CNS na patologickou situaci dochází k charakteristickým změnám svalového napětí, a tím vždy i celé postury

2. nedostatečností svalů, které segmentální stabilizaci kloubů zajišťují

Motorické programy zajišťující stabilizační svalové souhry mají i svůj "silový rozměr". Znamená to, že i tam, kde za běžných podmínek funguje stabilizační funkce fyziologicky, tak v této kvalitě jí lze při působení zevních sil realizovat pouze do určité míry zátěže. Toho se často využívá v diagnostice, kdy v definované pozici nebo pohybu přidáme odpor, či jinak ztížíme zevní podmínky, což pomůže zvýraznit pohybovou, resp. posturální patologii. Příkladem může být tzv. test náklonu, kde ve vzporu klečmo jedinec přenese váhu na horní končetiny, a pohled na (ne)probíhající svalovou souhru, může ozřejmit insuficienci stabilizace zejména lopatky a ramenního pletence. Správně vedeným cvičením posilujeme pohyb i svalové souhry zajišťující tomuto pohybu adekvátní posturální stabilizaci! Při každém posilovacím cviku se posiluje i aktuálně použité držení těla včetně jeho dynamiky. Je proto nezbytné, aby při každém posilovacím cvičení byly respektovány zásady tzv. funkčně centrovaného držení a pohybu v něm. Pak lze očekávat, že spolu s primárním pohybem budou posilovány i fyziologické stabilizační svalové souhry a cvik bude mít v pohybovém systému celkově pozitivní odezvu.

3. vazivovou insuficiencí a poruchami lokálních, regionálních a globálních anatomických parametrů

Charakter mezenchymálních tkání a anatomické parametry (torzní a kolodiafyzární úhel kyčelního kloubu, tvar čéšky, postavení jamky ramenního kloubu atd.) jsou významnými faktory ovlivňujícími stabilizaci kloubu během působení zevních sil. Na rozdíl od svalové funkce tuto situaci cvičení zásadním způsobem kauzálně neovlivní. V některých případech jsou řešením korekční operace.

TERAPIE

Jedinečností terapeutických přístupů v DNS je jejich integrální působení, kdy cíleným ovlivněním posturálních a lokomočních funkcí pomocí specifických cvičení dochází zpětně k ovlivnění chování CNS a trvalejší úpravě jeho projevů. Terapeut při DNS využívá pohybového aparátu jako informačního rozhraní, ze kterého dokáže diagnostikovat poruchy a zároveň skrze něj může na tyto změny uceleně terapeuticky působit.

Obecné principy nácvikových technik

1. Při cíleném ovlivňování stabilizační funkce využíváme obecných principů vycházejících z programů zrajících během posturální ontogeneze (globální vzory - ipsilaterální a kontralaterální vzor lokomoce, centrace kloubu a její reflexní vliv na stabilizační funkci, facilitaci pomocí spoušťových zón, opěrné funkce, odpor proti plánované hybnosti atd.).
2. Cvičení začínáme ovlivněním trupové stabilizace, resp. hlubokého stabilizačního systému páteře (HSSP), která je základním předpokladem pro cílenou funkci končetin.
3. Svaly cvičíme ve vývojových posturálně lokomočních řadách. Začlenění svalů do těchto řetězců resp. centrálních biomechanických programů nám umožňuje modulovat automatické zapojení svalu v jeho posturální funkci.
4. Při volbě cvičení pro ovlivnění (segmentální) stabilizace je třeba respektovat, že zpevnění segmentu není nikdy vázáno pouze na svaly příslušného segmentu, ale vždy je začleněno do globální svalové souhry vycházející z opory.
5. Posturální (zpevňovací) síla musí vždy odpovídat síle svalů, které pohyb provádějí (fázické hybnosti). Tzn. síla provádějící pohyb nesmí být větší, než síla stabilizujících svalů, jinak pohyb vychází z náhradního řešení (provádějí jej náhradní silnější svaly).
Volba cvičení vyplývá z cíle, kterého chceme dosáhnout. Jedním z hlavních cílů je volní kontrola automatické posturální funkce svalů. Edukovanou souhru stabilizačních svalů se postupně snažíme zařadit do běžných denních činností.

Asistence pohybu při cvičení

Většina pacientů není v úvodní fázi edukace schopna zaujmout polohu a provést cvičení bez manuální korekce fyzioterapeuta. Fyzioterapeut vede pacienta verbálně a manuálně. Upozorňuje ho na chyby a fixací koriguje postavení jednotlivých segmentů, především v opěrné funkci. Opora a segmenty musí být v centrovaném postavení. Manuálním kontaktem je možné také dávat potřebné odpory lokomočnímu pohybu.

Usnadňující prvky nácvikových technik
  • odpor proti plánované hybnosti
Pro zvýraznění aktivity stabilizační funkce můžeme využít odporu proti plánované hybnosti (nákrok, opora) v rámci lokomoční hybnosti. Nákročné a opěrné dolní končetiny mají u posturálně lokomočních vzorů přesně vymezenou funkci v rámci globálního vzoru. Jestliže provedeme například odpor proti nákročné funkci nohy (odpor proti dorzální flexi a everzi), tak tím facilitujeme celkovou pohybovou reakci, která je přesně vymezena. Facilitujeme tím posturálně lokomoční aktivitu trupu, horních končetin, ale i oblast orofaciální. Opačně odporem proti plánované hybnosti u horních končetin dosahujeme reakce až na dolních končetinách.
  • stimulace spoušťových zón
K facilitaci posturální reakce svalu můžeme využít také stimulace spoušťových zón podle Vojty. Již nastavená a přesně definovaná poloha (atituda) facilituje globální pohybový vzor. Stimulaci v zónách je třeba provádět tlakem, který má přesně stanovený vektor, tlak nesmí být kontinuální, ale jeho intenzita se musí v průběhu stimulace měnit v rámci dosažené odpovědi. Tlak v zóně nesmí vyvolávat nociceptivní dráždění.

  • centrace opory
Ve vybrané poloze se soustředíme na zajištění a udržení centrované opory (nohy, mediálního epikondylu apod.), aproximaci (centrovaného postavení kloubu) a tlaku do kloubů opěrných končetin. Touto aferencí dosahujeme výraznější aktivace fyziologického stabilizačního vzoru. V rámci posturálních funkcí platí, že je-li stabilizační funkce narušena, tj. je-li nerovnováha v agonisticko-antagonistické souhře, promění i způsob opory těla o končetiny. Příkladem nám může být test náklonu. Platí to i opačně, k rovnovážné stabilizační funkci svalů integrující jednotlivé komponenty těla není možné dospět bez centrované opory. Opora je místem tvořícím punctum fixum celé stabilizační souhry. Z opěrných míst vychází vzpřímení a cílený pohyb. Při chybné opoře není možné zajistit napřímení páteře ("zaosení" či "seřízení", angl. "alignment"), správný dechový stereotyp atd., jinými slovy nedosáhneme svalovou rovnováhu při stabilizaci. Z těchto důvodů se ve vybrané poloze soustředíme na správné centrování opory (nohy, ruky, mediálního epikondylu apod.). Tím dosahujeme aktivace fyziologického stabilizačního vzoru. Zvlášť významné je to u nohy, která tvoří základní oporu vzpřímeného držení těla. Opora nohy směřuje k hlavičce 1. a 5. metatarsu a hrbolu kosti patní. Palec a prstce se opírají o podložku. Tarzální kosti jsou aktivně zvednuty a vytvářejí příčnou klenbu nohy jako při úchopu nohou. Tuto aktivitu vyvíjí především m. peroneus longus a m. tibialis posterior. Svalové předpětí, opěrné body na chodidle a tvar nožní klenby vytváří aferentní impulsy do CNS, která aktivuje vzpřímené držení těla. Na aktivitu svalstva nohy reaguje bránice i hrudník změnou postavení a dýchání. Pacient se musí naučit vnímat reakce svalů na zapojení svalstva nohy, a to i na vzdálenějších místech. Nácvik stabilizační funkce nohy je důležitou součástí výcviku stabilizačních funkcí a nesmí se opominout.
  • centrace kloubu
Jedná se o postavení jednotlivých segmentů, při kterém jsou síly působící na kloub rovnoměrně rozloženy na styčných plochách. Kloubní pouzdro je v tomto postavení napjato minimálně a kloubní vazy jsou uvolněny. V dané poloze kloubu můžeme hovořit o střední neboli neutrální poloze, která umožňuje kloubu ideální statické zatížení. Střední (neutrální) neboli centrované postavení vážeme na celý pohybový rozsah v kloubu během lokomočního pohybu.

  • tlak do kloubu
Pro zvýšení efektu posturální reakce využíváme v oblasti opěrných končetin zvýšeného tlaku do kloubu (aproximaci do kloubu). Tlak do kloubu musí být v centrovaném postavení, jinak odpověď vyvolává svalovou nerovnováhu.

  • cvičení proti odporu
Vedle odporu kladenému proti plánované hybnosti se využívá odporů (theraband, činka, medicinbal atd.) proti cílené fázické hybnosti. Těchto odporů využíváme ve fázi, kdy je dosaženo potřebné stabilizační funkce. Odporová cvičení volíme s cílem:
- ovlivnit posturální funkci svalu v uzavřeném kinematickém řetězci (v opěrné funkci).
- ovlivnit posturální funkci svalu v otevřeném kinematickém řetězci (v nákročné funkci).

Literatura:

Kolář, P. a kol.: Rehabilitace v klinické praxi, 2011
http://www.dns-cz.com/

Postura – význam pro další motorické i jiné funkce

30. května 2013 v 23:48 | Petr Mareš |  Obecná kineziologie
"Posturální funkce jsou základem, na kterém lze stavět kvantitu i kvalitu, rozsah, sílu, dovednost." (Marcela Klemová)

Posturu (podle Koláře) chápeme jako aktivní držení pohybových segmentů těla proti působení zevních sil, ze kterých má v běžném životě největší význam síla tíhová. Postura je součástí jakékoli polohy (není synonymem pouze pro vzpřímený stoj či sed) a především každého pohybu. Postura je základní podmínkou pohybu a nikoli naopak.

Při pohledu na posturální funkce rozlišujeme:
  • poslurální stabilitu;
  • posturální stabilizaci;
  • posturální reaktibilitu.
Posturální stabilita
Ve statické poloze tělo jako celek nemění svou polohu v prostoru. Každá statická poloha (vzpřímený stoj, sed ap.) však implicitně obsahuje děje dynamické. Při zaujetí stálé polohy nejde o statický stav, ale spíše o určitý proces, který "čelí" přirozené labilitě pohybové soustavy, jež je pro pohyb nutným předpokladem. Nejde tedy o jednorázové zaujetí stálé polohy, ale o kontinuální "zaujímání" stálé polohy. Schopnost zajistit takové držení těla, aby nedošlo k nezamýšlenému anebo neřízenému pádu, nazýváme posturální stabilitou. Stabilitu ovlivňuji biomechanické a neurofyziologické faktory. Mezi biomechanické faktory patří velikost opěrné plochy.
Základní podmínkou stability ve statické poloze je, že se musí těžiště v každém okamžiku promítat do opěrné báze (nemusí se však promítat do opěrné plochy). Opěrná plocha je část podložky, která je v přímém kontaktu s tělem. Opěrná báze je celá plocha ohraničená nejvzdálenějšími hranicemi plochy nebo ploch opory ("opěrné plochy a vše mezi nimi"), takže opěrná báze obvykle bývá větší než opěrná plocha.
Pokud se při statické zátěži vektor tíhové síly nepromítá do opěrné báze, je tato zásada porušena a v takovém případě musí být ligamenty a svaly udržován trvalý otáčivý moment nebo je nutná značná svalová síla pro udržení rovnováhy. Nerovnovážný stoj či sed zprvu koriguje vyšší svalová aktivita s doprovodnou hypertonií příslušného svalstva, posléze bolest a později i vznik deformity.

Posturální stabilizace
Posturální stabilizaci chápeme jako aktivní (svalové) držení segmentů těla proti působení zevních sil řízené CNS. Působí nejen proti gravitační síle, ale je součástí všech pohybů, a to i když se jedná pouze o pohyb dolních či horních končetin.

Posturální reaktibilita
Opakovaně bylo experimentálně zjištěno, že aktivace bránice, pánevního dna, břišních a zádových svalů (tedy svalů, které zajišťují zpevnění trupu pro umožnění pohybu končetin) předbíhá pohybovou činnost horní a dolní končetiny. Ve studiích je uváděno společné zapojování svalstva bránice, m. transversus abdominis, svalů pánevního dna a m. multifidus při posturální aktivitě. Každý pohyb v segmentu je tak převáděn do celé postury, každý pohybový manévr má převod stabilizace do úponově provázaných oblastí, a tím do celého těla. Například ani polknutí nelze provést bez stabilizace jazyka, konkrétně bez jeho opření o patro a bez stabilizační funkce dalších svalů (zejména svalstva stabilizujícího jazylku).


Udržování polohy "statický" pohyb (hold) a fázický" pohyb (move).
Postura je (podle Véleho) klidová poloha těla vyznačující se určitým uspořádáním (konfigurací) pohyblivých segmentů. Máme-li úmysl udělat nějaký pohyb, změní se klidová poloha v polohu pohotovostní (stand by), která přechází těsně před zamýšleným pohybem do účelově orientované polohy atitudy (atituda = zaujetí stanoviska k něčemu), ze které zamýšlený pohyb vychází směrem k pohybovému cíli. Změna polohy se připravuje již během rozhodování o pohybu, kdy začíná logistická příprava, nastavení dráždivosti moto- neuronů a cílová orientace postury před pohybem. Z toho vyplývá, že pohyb prochází dvěma fázemi: fází přípravnou, která přechází do fáze aktivní. Udržování nastavené výchozí polohy - postury - držení těla probíhá dynamicky přesto, že se jeví zevnímu pozorovateli jako statický fenomén ve srovnání s následným fázickým pohybem. Oba typy aktivity se vzájemně ovlivňují a jeden přechází ve druhý.

Pohyb lze rozdělit podle účelového zaměření do čtyř kategorií:
  • pohyb ereismatický - podpůrný,
  • pohyb teleokinetický - účelový,
  • pohyb ideokinetický - zamýšlený,
  • pohyb respirační - logistický.
Ereismatický pohyb se projevuje staticky posturální motorikou sloužící stabilizaci polohy těla provázené pocitem jistoty; není téměř viditelný za normálních podmínek a stává se nápadným až při kolísání polohy provázené nejistotou z možnosti pádu.
Teleokinetický pohyb se projevuje dynamicky plánovanou fázickou motorikou sloužící změně polohy segmentů nebo celého těla při lokomoci za účelem dosažení zamýšleného cíle. Oba dva typy pohybu řadíme do kategorie hrubé motoriky.
Ideokinetický obratný pohyb se projevuje specificky plánovanou motorikou spojenou
s komunikací s okolním společenstvím; je řízen představou a řadí se do kategorie jemné motoriky.
Respirační pohyb probíhá automaticky při dýchání, je ovlivnitelný vůlí, podílí se i na posturální motorice a tvoří samostatnou skupinu svalů ovládanou jak autonomním, tak i volním nervovým systémem.

Posturální motorika udržuje nastavenou polohu jednotlivých segmentů těla neustálým vyvažováním zaujaté polohy (balancováním kolem střední polohy), kterým se zajištuje pohotovost k rychlému přechodu z klidu do pohybu a naopak. Pohotovost k akci posturální motoriky chrání tělo před poškozením. Udržování polohy je sice rámcově trvale naprogramováno, probíhá sice podvědomě, ale přesto se flexibilně přizpůsobuje okamžitému stavu prostředí a při neočekávané změně podmínek vstupuje ihned do vědomí.
Nesoulad mezi pohybem a posturální motorikou vzniklý nepřesným či nevhodným nastavením výchozí polohy nebo výchozího záběru při vadném držení těla, případně u méně zkušeného sportovce vede ke zhoršení pohybového efektu a v horším případě:
  • k selhávání pohybového záměru (funkční porucha motoriky),
  • k vadné zátěži podpůrného aparátu (přetížení - mikrotraumata),
  • k poruše struktury (v podobně traumatu, poranění apod.).
Názor, že lze předcházet těmto poruchám pouze posilováním svalů, je mylný. V těchto případech se jedná spíše o dočasné zhoršení nebo i selhání řídicího pochodu. Zkušenost dokazuje, že důležitější než síla svalu, je schopnost rychle, přesně a koordinovaně reagovat na aktuální stav prostředí, nebo jeho změnu. Porucha spojená s mikrotraumatem vzniká často právě náhlou aplikací nadměrné síly při poruše pohybové koordinace.

Variabilita pohybové funkce je dána různými typy používaných svalů. Posturální motorika pracuje více s tonickými svaly schopnými vyvíjet sice menší úsilí, avšak po delší dobu. Při lokomoci, ale i při jemné motorice, se používá více fázických svalů, schopných vyvinout rychle větší sílu po kratší dobu. Překročí-li však udržování polohy schopnost tonických svalů nebo při ná­hlé změně podmínek, je nutný zásah fázických svalů, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. Posturální i lokomoční systém zahrnuje oba typy svalů.

Lokomoční pohyb uskutečňují sice končetiny, ale podílí se na něm značně i osový orgán a tvoří tak spolu systém hrubé motoriky. Posturální systém udržuje zaujatou polohu těla a brání její změně. Lokomoční systém prosazuje naopak změnu polohy těla proti jejímu udržování. Oba systémy vzájemně partnersky spolupracují. Během pohybu není posturální funkce zcela potlačena; její přetrvávající mírná brzdicí aktivita působí jako omezující a stabilizující negativní zpětná vazba, která zlepšuje koordinaci pohybu a zajišťuje jeho plynulý průběh. Obě funkce probíhají v pohybové soustavě zároveň ve vyvážené spolupráci a zcela automaticky. Lokomoční systém tlumí posturální funkci a tím facilituje pohyb.

Předvídání a řízení polohy a pohybu
Pohyb vzniká nejčastěji jako reakce subjektu na podnět současného i odhadem předpokládaného stavu zevního prostředí. Nepředvídaná změna prostředí působí rušivě a její možný nebezpečný důsledek je omezován reflexní činností míšního servomechanismu sloužícího k zábraně destabilizace a tím i pádu. Na automatický reflexní extenční pohyb zaměřený proti pádu naváže ihned vědomě řízený obranný pochod korigující destabilizaci s cílem pádu zabránit.

Senzorické složky posturálně-lokomoční motoriky
CNS vybere podle záměru z paměťového depozitáře vhodný motorický program, po jeho provedení zvýšená excitabilita pomine a pohotovostní potenciál mizí. Činnost posturálního systému je sice rámcově hrubě naprogramována, ale přesto se průběžně přizpůsobuje současnému stavu zevního i vnitřního prostředí.
Volba vhodného pohybového programu pro řešení dané situace je spojena s porovnáváním současného stavu s předchozí zkušeností. Z této činnosti se postupně vyvíjejí specifické posturální programy, které sice vycházejí z druhově specifických rámcových pohybových schémat (fixed patterns) pro vertikalizaci a lokomoci, ale jsou postupně individuálně doplňovány a modifikovány učením.

Stabilizace polohy
Bezpečnost a spolehlivost každé konstrukce závisí na základech, na kterých stojí. Podobně je tomu i se spolehlivostí motoriky závislé na stabilitě výchozí polohy (postury), ze které pohyb vychází. Spolehlivost a bezpečnost se opírá o stabilitu systému, která je vnímána jako polohová nebo pohybová jistota, a je důležitým činitelem při hodnocení motoriky.

Stabilizace polohy ve vzpřímeném držení
Vzpřímené držení těla je druhově specifické pro člověka a je fixováno geneticky. Je to dynamický proces udržující tělo ve vertikále. Držení těla má dvě varianty: pohotovostní držení (stand by) - a orientované držení - (atituda). Vzpřímená poloha nepatrně kolísá nejen vlivem dynamického udržování polohy, ale i vlivem dýchacích pohybů, které ovlivňují profil postury. Je třeba odlišovat vzpřímené spontánní držení těla od napřímeného držení, které je vůlí vědomě kontrolováno. Spontánní vzpřímené držení je programově fixováno a napřímení je vědomě korigováno.

Významné informace pro stabilizaci těla poskytuje i bránice, která je sama důležitým stabilizačním orgánem, interoceptivní informace z vnitřních orgánů ovlivňují rovněž stabilizaci. Nociceptivní informace mění držení těla a ovlivňují tím i stabilizaci polohy.

Vliv dýchacích pohybů na stabilizaci polohy
Protože dechová mechanika používá trupových svalů, podílejí se dechové pohyby i na držení těla. Pro analýzu vlivu dechové mechaniky na držení těla není tak důležitý objem vyměňovaného vzduchu, jako spíše způsob činnosti dechových svalů a rozvíjení jednotlivých dechových sektorů. Pro dýchání jsou důležité funkce nejen dýchacích svalů na hrudníku, ale i funkce posturálních svalů pohybového aparátu.

Stabilizace lokomoce
Chůze je nejen pod přímým vlivem CNS, ale je značně ovlivňována i z periferie.


Řízení držení těla a pohybu zůstává (podle Vojty) až do konce života nevědomým pochodem, automatické řízení držení těla, je nezbytným předpokladem pro normální fázickou (cíleně směřovanou) hybnost. Když se u zdravého kojence ve věku 4-6 týdnů objeví první snaha o vzpřímení v poloze na břiše, má už toto vzpřímení všechny prvky, které jsou obsaženy i v těch nejvyšších lokomočních pro­jevech člověka. K těmto prvkům pohybu vpřed patří:
  • přenášení váhy,
  • vzpřímení,
  • řízení rovnováhy,
  • koordinovaná změna držení těla, která se pro­jeví vždy globálně v celém těle.
Pro všechny způsoby pohybu vpřed, které se ob­jevují v průběhu lidského motorického vývoje, jako jsou otáčení, tulenění, lezení po čtyřech a volná bipedální chůze, platí jisté zákonitosti:
  • vyvážené, automaticky řízené držení těla (posturální aktivita),
  • druhově specifické vzpřimovací mecha­nismy těla v klíčových kloubech se vzpří­mením trupu proti gravitaci,
  • izolovaná cílená fázická práce svalů s da­nými úhlovými pohyby mezi segmenty kon­četin a osovým orgánem (hlava a páteř).
Úhlové rozsahy pohybů v kloubech jsou při každém pohybu vpřed stanoveny.

V nadřazených rovinách existuje plán pro ideální držení těla a ideální pohyb. Segmentální míšní rovina přebírá odtud jen to, co je možno pojmout. Při použití globálních vzorů reflexní lokomoce nedochází k žádné aktivitě ve smyslu funkce agonista-antagonista, nýbrž dochází k aktivnímu zaujetí polohy, která uvede člověka do automatického procesu pohybu vpřed na základě předem naprogramovaných pohybo­vých sledů v CNS. Tento proces se realizuje pomocí globálních synergických svalových funkcí.
Tyto synergické funkce, jež vznikají při re­flexním pohybu vpřed, způsobují optimální a ideální držení těla, které se tímto stává nevě­domky příkladem pro fyziologickou lokomoci a cílenou motoriku.


  • Pavel Kolář: Rehabilitace v klinické praxi, 2011
  • František Véle: Kineziologie (Přehled klinické kineziologie a patokineziologie pro diagnostiku a terapii poruch pohybové soustavy), 2006
  • Václav Vojta, Annegret Peters: Vojtův princip (svalové souhry v reflexní lokomoci a motorické ontogenezi), 2010
  • http://www.vojtovaspolecnost.cz/

Vliv optické orientace na pohyb - využití při cvičení jógy

30. května 2013 v 21:51 | Beinstein Karel |  Jóga a vývojová kineziologie
Seminární práce
studijní obor: Jóga a jógová terapie, FTVS UK
předmět: Vývojová kineziologie
Vyučující: PHDR. Jitka Vařeková, PH.D.
vypracoval: Karel Beinstein
název práce: Vliv optické orientace na pohyb - využití při cvičení jógy
Rok: 2012/2013

Seznámení a vymezení tématu.
Optická orientace souvisí se zrakem, prostorem a naší pozicí v prostoru.
Pokud se týká zraku, tak ten souvisí se záměrem a pozorností. V případě cvičení jógy není třeba se orientovat v prostoru, jako ve sportu, kdy si musím uvědomovat, kde je má branka, kde je branka soupeře a kde jsou spoluhráči. Stejně jako není důležité se orientovat v prostoru, jako při řízení vozidla, kdy si musím uvědomovat kde jsem, kdo je za mnou, kde je má polovina vozovky co mohu předvídat a kam jedu. Orientace v prostoru při cvičení jógy se trochu liší. Pokud se týká očí, ty v běžném životě nejen sledují celý prostor, ale především oči jsou spojeny se záměrem a pozorností. Oči jsou spojeny se záměrem, mohou být ale i oporou a mohou provádět i korekci pohybu. V józe se ale pracuje více na úrovni pozornosti. Oči jsou spojeny s pozorností stejně jako ostatní smysly. Proto v józe slovo dívej se znamená spíše uvědom si a může být spojeno i s ostatními smysly, protože přeneseně znamená vnímej. Můžeme se tedy dívat i rukama a všichni víme, že se to již týká více citu než očí. Pohyb v józe není motivován reakcí na vnější podněty a dle mého názoru hlavně při meditaci by neměl být motivován ani reakcí na vnitřní podněty. Pohyb v józe je motivován hledáním harmonie, rovnováhy - vyváženosti, míru mezi vnitřním a vnějším prostorem. Většina cviků je cvičena v pomalém rytmu a nebo jsou to asány statické.
Budu se tedy zabývat viděním, prostorem a vztahem vidění a prostoru ve statické meditační pozici v sedě se skříženýma nohama. Pohyb bude v tomto případě chápán jako pohyb dýchacích svalů a pohyb a tonus vzpřimovacích svalů. Pohyb očí v této pozici taky souvisí s pohybem mysli. Bude mne zajímat, jak ovlivňuje vnímání prostoru a orientace v něm naši pozici, jak ji dokáže např. nastavit vhodně /zdravě/ a nebo patologicky.

Zrak, záměr a pozornost v józe.
Oči v józe stejně jako všechny ostatní smysly jsou důležitým orgánem. Práce se smysly, tedy i práce se zrakem se nazývá pratjadhára. Nejde vlastně o práci se smysly, ale opráci se záměrem a s pozorností. Proto více než o očích budu psát o pozornosti. V každodenním životě je naše pozornost vtažena do problému a činností běžného života. Naše pozornost je tam vtažena skrze smysly a skrze záměr. Oči a zrakové vjemy, nás nejvíce ovlivňují. V józe se snažíme tuto pozornost od vnějších jevů stáhnout zpět. Jednou z variant je soustředit se na dech, na nějaké vnitřní pocity. Je to ale stále práce pozornosti a vnitřního zraku, která je spojena se záměrem. V tomto případě si dovolím nabídnout ještě další termín - bdělost. Na rozdíl od pozornosti bdělost není spojena se záměrem a není zaměřena žádným směrem. Bdělost souvisí více s vnímáním celistvosti prostoru. Prostor a jeho vnímání a orientace v něm se v tomto případě stává oporou. Když opustíme tedy nejen smyslové vjemy vnější, či vnitřní, ale i záměr, tak nám zůstane jen bdělost a prostorovost, tedy opory pro naši pozici. Záměr v tomto případě vyvstává jako dynamický projev meditační pozice což je v tomto případě dýchání, myšlení, pocity, podněty.

Prostor, opora v józe.
Tato prostorovost a vnímání všeho jako jednoho nerozděleného prostoru je základem pro vnímání prostoru, jako opory pro ásánu. Pro tuto práci se budu zabývat prostorem a jeho vlivem na bdělost, na pozici a na pohyb, konkrétně na dýchání v této pozici.
Nejdříve tedy rozdělení prostoru. Každé rozdělení prostoru vychází vždy z celku a proto je důležité jej takto vnímat a pochopit. Toto rozdělení může být

Rozdělení prostoru dle pozorovatele, tedy rozdělení subjektivní.
A/ Vnější a vnitřní prostor.
B/ Prostor nahoře a dole.
C/ Prostor přede mnou a za mnou.

A/ Vnější a vnitřní prostor.
Jak pracujeme s těmito prostory v józe? V józe se snažíme stáhnout svou pozornost z aktivit vnějšího prostoru. Často to dopadne ale tak, že vnější prostor vyměníme za ten vnitřní a jsme tam kde jsme byli předtím, jen se z nás stali snílkové. Takže jak ovlivní naše pozornost, která má schopnost se zaměřit na vnější prostor a nebo na vnitřní prostor to kdo jsme? Zaměřením na vnější prostor se z nás stává extrovert a praktický člověk, zaměřením na vnitřní introvert a snílek. Je třeba pochopit, že prostor je celistvý a nikdy nebyl rozdělen na vnější a vnitřní. Takto jsme vedeni k bdělosti. Toto rozdělení vytvořila naše zaslepenost a je tedy vhodné chápat celistvost prostoru, což je náš zdravý potenciál. Zároveň je třeba nezavrhovat rozdělení prostoru, ale naučit se s ním vhodně pracovat. A to už se týká pozornosti, což je ale bdělost spojená se záměrem.

B/ Prostor nahoře a dole.
Přebývá-li naše pozornost v prostoru nahoře, neboli v nebi, jsme více ovládání myšlením, ideály, nápady. Pozorností v tomto prostoru se stáváme labilními.
Přebývá - li naše pozornost dole, stáváme se více zemitými, praktickými a stabilními, často až tupými. Opět je třeba tyto prostory vnímat jako celek a vhodně využívat obou kvalit, aby se vzájemně podpořily a doplňovaly.

C/ Prostor přede mnou a za mnou.
V tomto případě prostor před námi jasně vnímáme a je spojen s našim vědomím a našimi reakcemi vědomými. Prostor vedle sebe vidíme jen periferně a je spojen s našimi podvědomými reakcemi - reflexy. Prostor za sebou vnímáme jako neznámý, byť skutečný a je spojen s našim nevědomím.
Jsme-li tedy přítomni v prostoru před námi jsme především ve světě vědomí. Jsme -li přítomni více v prostoru vedle sebe, dostáváme se do podvědomí a jsme - li přítomni v prostoru za sebou, jsme v nevědomí. Opět je nutné, aby tyto prostory fungovaly jako celek. Nevědomí je o naši důvěře a vědomí o naší jasnosti.

Tyto prostory je třeba vhodně kombinovat, dohromady tvoří to, čemu se říka v józe a tibetském buddhismu mandala. Je třeba si uvědomit, že tyto prostory sahají do nekonečna a zároveň jsou obsaženy v každém bodě. Zasadní je, ale "bydlet" - "cítit se doma" ve všech prostorech a vnímat jejich celistvost.
Západní kultura má obdobu ve znázornění struktury osobnosti viz. Eysenckovy faktory osobnosti.

Pozice v prostoru.
Jaký vliv má vnímání prostoru na pozici? V tomto případě mám na mysli meditační pozici. Vnímáním kompletního nerozděleného prostoru, v kterém se nalézá naše tělo znamená pro tělo jasnou informaci a podnět k vzpřímení a harmonii. V tomto okamžiku vnímáme celým tělem a nesoustředíme se na žádné detaily i když tyto nepotlačujeme. Necháváme je být. Prostoru je pro ně dost. Nevnímáme - li celistvost prostoru v meditační pozici, stává se tato pozice labilní a nevyvážená. Např. když skrze oči naše pozornost je vytažena k jevům a objektům smyslového vnímání zraku , tak přestaneme vnímat prostor za sebou. Když navíc se tyto jevy stanou předmětem našeho zájmu a nebo je spojíme se záměrem, tak toto vnímání prostoru jako celku se naruší a tímto náš krk a hlava jsou taženy dopředu. Je to častý případ práce na počítači apod. Vnímání celistvosti prostoru je mechanismem, který pomáhá napřímit naši meditační pozici. Konkrétně přenesení vědomí a pozornosti do prostoru za sebou dává podnět k napřímení páteře. Páteř a záda se stávají bdělými.
Vnímání celistvosti prostoru nás činí otevřenými a celistvými, učí nás bdělosti a vytváří harmonii.
Vnímání celistvosti prostoru je pro nás oporou.

Pohyb v prostoru
V této pozici můžeme začít studovat pohyb. Začneme dechem. Pro studium dechu - pranajáma, sedíme v meditační pozici se vzpřímenými zády a vnímáme celistvost prostoru. Vydechneme a čekáme až se objeví záměr nadechnout. Potom už vedeni tímto záměrem, touto potřebou, dýcháme. Oči a pozornost sledují pocity v nosních dírkách aniž by vstupovaly dovnitř a nebo vystupovaly s proudem dechu ven. Jen sledují skutečné pocity. Dech je přirozený, pokud vnímáme celistvost prostoru. Přenesením vědomí nalevo se změní pozice a tím i dech. Začneme dýchat jednou nosní dírkou. Stejně tak přenesením vědomí nahoru, máme tendenci dýchat více hrudním a podkličkovým dechem. Přenesením vědomí dolů vzniká v těle tendence dýchat bráničním dechem.

V meditační chůzi, která je součástí meditace se více uplatní pohyb a vnímání prostoru. Pohyb se děje vždy v prostoru a proto je vnímání prostoru zásadní. Právě u chůze mimo ostatní smysly, hrají oči zásadní roli. Záměr je navozen prostřednictvím očí. Opory /v prostoru/ nutné pro orientaci /orientační body/ jsou nastaveny pomoci očí a v poslední řadě i korekce pohybu je prováděna prostřednictvím očí. Víme, kterým směrem budeme kráčet, ale byť máme jasný záměr, který určuje směr, nesmíme ztratit oporu ve vnímání celistvosti prostoru. V tomto případě je důležité nejenom se nechat vést zrakem, ale vnímat i prostor za sebou a kolem sebe jako celistvý, přestože jsme vedení záměrem a konkrétním cílem. V okamžiku kdy přestáváme vnímat celistvost prostoru, a naše chůze je vedena jen záměrem /oči zaměří nějaký cíl/, tak naše hlava se dostává ze vzpřímeného držení více dopředu /předbíhá tělo/ díky očím, které tento pohyb vedou a s tím se toto nastavení hlavy promítá i do celého držení těla.

Důležitým tématem v meditaci je myšlení a pohyb mysli. Myšlení nelze zastavit, ale když dáme myšlenkám nekonečný prostor, tak na nás nedotírají. Když naše bdělost přestane vnímat onu prostorovost a pozornost je věnována myšlenkám, tak ony zesílí. Stanou se postupně důležité, neodbytné a zůží náš prostor jen na sebe. Svou pozorností jim dáváme důležitost a sílu.
Myšlení je často spojeno s pohyby očí, byť jsou oči zavřené. Proto se oči využívají jako opora, aby se uklidnilo myšlení. Je to ale jen pomůcka. Přesto máme mnoho možností, kam zaměříme oči a pozornost. Díváme-li se dolů, získáváme stabilitu, díváme-li nahoru jsme v pozici labilnější. Díváním se za obzor do nekonečného prostoru se stáváme otevřenými. Koncenterací na konkrétní bod se stává pozornost jednobodová. Pozornost úzce souvisí se zrakem a tím i pozicí a dýcháním. Vnímáme-li ale celým povrchem těla nekonečný prostor kolem sebe aniž bychom jej dělili na vnitřní a vnější prosotor, vyvstane nelpění.

V každodenním životě.
Z harmonie a klidu, který se rodí z celkového vnímání prostoru, musíme přejít do každodeního života. V tomto případě je třeba se naučit pracovat se záměrem tak, abychom neztratili vnímání celistvosti prostoru. Záměr v nás vyvstává přirozeně sám a my se jím necháváme vést, aniž bychom ztratili prostorovost. Náš život se pak odvíjí jinak, protože nás neníčí na straně jedné naše přehnané úsilí a aktivita něčeho dosáhnout a na straně druhé naše křečovitost, strnulost a únava, která nás limituje a je přirozeným důsledkem této přehnané aktivity.
Zjistit, v kterém prostoru se člověk nejvíce pohybuje, kde se cítí doma a s kterým se identifikujeje předpokladem nalezení rovnováhy. Zároveň je třeba zjistit, kterým prostorům se člověk vyhýbá, ignoruje je a které považuje za cizí.
Odtud se můžeme vrátit k celistvosti vnímání prostoru.
Zajímavým momentem je všimnout si, jak záměr souvisí s vnímáním prostoru jako celku, jak záměr souvisí s oporami a tím i s pohybem. Vnímání celistvosti je zásadní a pokud tuto celistvost prostoru nevnímáme, chybí nám opora. Základem pro pohyb je opora, kterou máme v celistvém prostoru a z této opory se rodí záměr - nádech, výdech. Pokud ale nevnímáme celistvý prostor, tak záměr nás oslepuje a tříští. Ze záměru se stává úsilí a křečovitost.
Bdělá pozornost není technickou záležitostí, ale je vztahem a souvisí velmi úzce s emocemi. Většinou chápeme pozornost jako technickou záležitost a týká se více naši intelektuální stránky a poznání. Tato pozornost má ale velmi omezené možnosti a je zaměřená jako "reflektor na určitou část" našeho života. Většinou na náš cíl, kterého chceme dosáhnout. Další kvalitou pozornosti je bdělost. Ta není zaměřena na cíl, ale vnímá celek, tedy celý prostor, v kterém žijeme. Dohromady s pozorností tvoří bdělou pozornost a vytvářejí tak jednotu detailu a celku. Je tady ale třetí rozměr pozornosti, který je často přehlížen a to emocionální. Pozorováním emocí bychom je zablokovali. Pozornost sama o sobě je emotivní. V tomto světle mohou být oči vnímány jako orgán pozornosti, když nás vede náš záměr, který naši pozornost směruje. Oči, když nejsou zaslepeny záměrem a jsou schopny se uvědomit v prostoru se stávájí nástrojem bdělosti, což je jejich další schopnost. To zásadní ale je, že oči vyzařují naše emoce a jsou taky orgánem emočním. Když si uvědomíme tu rovnováhu mezi vnímáním a dáváním na úrovní očí jsme bdělí.

Závěr.
Pohyb v józe /krija/ není veden vůlí, tedy naším já chci, ale je veden naši přirozenou podstatou - átmánem. Říkám tomu átmakrija. Na fyzické úrovni mohou oči vést pohyb. Pohyb očí pak následuje hlava a celý axiální systém. Pro aktivaci axiálního systému, ale není pohyb očí nutný. Jóga sice pracuje s očima při očních cvicích, při koncentraci, kdy je pohled fixován na vnější a nebo vnitřní předmět /trátak/. Podstatou jógy je ale sebepoznání. Tedy i při trátaku či jiné činnosti jsme zaměření na toho, kdo se dívá, kdo jedná. Tomu říkáme átmavičára.
Vidět v józe se týká více pozornosti než očí. Oči hrají sice svou roli při rotačních pohybech, kdy jde nejdříve pohled, a ten je následován hlavou a postupně páteří odshora dolů. V očních cvicích pracujeme přímo s očima. Při koncentračních cvicích /trátak/ jsou oči oporou mysli a tím i pozice, ale právě zde již slova zaměřit pohled znamená více zaměřit svou pozornost. Vidět v józe se netýká ani tak smyslů, ale více našeho " srdce" - přirozené podstaty - átmánu. Díváme se očima átmánu.
Na začátku v józe něco chceme je tu silný pocit já chci a jáství. Jsme purušou / ahamkára/. Puruša je átman, zrcadlící se v nevědomosti. Pohyb určuje naše chtění - záměr. Cvičení v tomto případě je vedeno tím , že chceme něčeho dosáhnout / zdraví, harmonie, osvícení/. Máme svůj cíl /purušártha/.
Když v cvičení jógy pokračujeme delší dobu, není již pohyb veden našim chtěním, ale jak více odhalujeme iluze o sobě, noříme se do své podstaty /átmana/. Náš pohyb se stává přirozeným a ne chtěným. Je veden átmánem /átmankrija/. Popsat tento pohyb, kde jáství není konajícím, kde je pohyb spontánní a naprosto přirozený je velmi těžké. Smysly zde nejsou určující pro pohyb. Je zde důležitá pozornost a orientace v prostoru, který je vnímán komplexně.
V každém prostém cvičení, v každém pohybu je celá Pataňdžaliho jóga. Jama je presentována našim nenásilím, nijama sebekázní, asána pozicí, pranajáma dechem, pratjáhára obrácení smyslů od já něco chci k své podstatě, dhárana je pozorností k átmánu, dhjána je netěkající pozorností k átmánu, samádhi je spočinutím v átmánu. Spočinutím v átmánu ale není konec "pohybu", žijeme každodenním životem a ten je veden átmánem a ne našim já chci. Cvičíme ásány a ty nejsou vedeny našim já chci, ale átmánem. Proto se toto téma více než očima zabývá pozorností, jako záměrem a prostorem jako oporou. Pohyb nepramení z našeho lpění, ale je přirozený a spontánní. Pramení z našeho srdce z átmánu. Změnou opory se měníme i my. Je-li naše opora v átmánu /nelpěni/ žijeme jiný život, než když je naší oporou pocit jáství /ahamkára/.

Literatura:
Tattvabódha, Šrí Ádi Šankaračárja s komentářem Swámího Tedžómajánanandy
http://vos.palestra.cz/skripta/kineziologie/4a4.htm

HRUBÁ A JEMNÁ MOTORIKA

30. května 2013 v 15:57 | IvBa |  Obecná kineziologie

HRUBÁ MOTORIKA (posturální a lokomoční motorika)

Do hrubé motoriky patří dvě hlavní funkce pohybové soustavy - posturální a lokomoční (udržování polohy a pohyb). Mají za úkol zajistit stabilitu klidové výchozí polohy pohybové soustavy a umožnit změnu polohy jak jednotlivých segmentů, tak i celého těla. Posturální systém udržuje stálost výchozí polohy těla. Lokomoční systém slouží ke změně polohy těla v prostoru.

Pohyb i udržování polohy spolu souvisí a probíhají dynamicky. Udržování nastavené polohy probíhá jako dynamický proces neustálého vyvažování labilní rovnováhy mezi protichůdnými svalovými skupinami, které tvoří partnerské dvojice. Tento stav aktivního udržování labilní polohy umožňuje velmi rychlý přechod z klidu do pohybu a naopak. Pohyb oporný předchází, provází a zakončuje pohyb cílený.

Spoluráce posturální a lokomoční motoriky
Posturální motorika pracuje více s tonickými svaly schopnými vyvíjet sice menší úsilí, avšak po delší dobu. Při lokomoci, ale i při jemné motorice, se používá více fázickýchsvalů, schopných vyvinout rychle větší sílu po kratší dobu. Překročí-li však udržování polohy schopnost tonických svalů nebo při náhlé změně podmínek, je nutný zásah fázických svalů, aby se zabránilo destabilizaci s možností pádu. Posturální i lokomoční systém zahrnuje oba typy svalů.

Posturální funkci realizuje především osový orgán, tj. hlava, páteř a pánev, a využívá k tomu i funkci končetin. Lokomoční pohyb uskutečňují končetiny, ale podílí se na něm značně i osový orgán a tvoří spolu systém hrubé motoriky. Posturální systém udržuje zaujatou polohu těla a brání její změně. Lokomoční systém prosazuje naopak změnu polohy těla proti jejímu udržování. Oba systémy vzájemně partnersky spolupracují.

Lokomoční systém aktivuje svaly lokomoční a současně inhibuje i svaly posturální a tím je zajištěna dobrá koordinace při změně stavu. Během pohybu není posturální funkce zcela potlačena, její mírná brzdící aktivita spuštěný pohyb stabilizuje. Motorický systém musí disponovat určitým stupněm flexibilní adaptability a musí být schopen předvídání změn v zevním prostředí. Pohyb je reakcí subjektu na předpokládaný stav zevního prostředí. Nepředpokládaná změna zevního prostředí působí rušivě. Rušení je korigováno rychlými reflexními náhradními mechanismy, mají ale určitou toleranční mez, omezenou působnost a slouží k zabránění destabilizace. Reflexní mechanismus je rychlá náhrada selhání naprogramovaného mechanismu.

Typická zvídavost u dětí je podmínkou pro vytváření předpokladu pro vznik proměnné pohotovostní situace, ze které bude příští pohyb vycházet. Potlačení této zvídavosti má za následek horší podmínky pro vývoj pohybové koordinace v pozdějších stadiích vývoje. Pro diagnostiku a terapii porušené motoriky je základem postup vzpřímení z polohy vleže, typ sezení, stání a lokomoce. U zrodu jakékoliv motorické aktivity stojí limbický systém. Způsob jakým došlo ke vzpřímení dítěte, se může odrážet v celé pozdější motorice, a proto pokládáme vývojové stupně motoriky za důležité.

Základní funkce posturálně-lokomoční, při kterých se střídá rytmicky držení s pohybem, jsou důležité a jim se musí věnovat pozornost při diagnostice i terapii.


Senzorické složky posturálně-lokomoční motoriky

Každý pohyb i udržování polohy těla v labilní vertikální poloze provází aktivita smyslových receptorů i svalů.

Krátké svaly uložené v hluboké vrstvě podél osy páteře stabilizují jednotlivé pohybové segmenty (segmentová stabilizace polohy). Delší svaly uložené blíže k povrchu integrují větší počet segmentů (sektorová stabilizace polohy). Dlouhé a silné svaly povrchově vyvíjejí silný moment a stabilizují celý osový orgán (celková stabilizace polohy). Svaly dolních končetin přispívají ke stabilizaci těla ve vzpřímeném stoji. Činnost posturálního systému je sice rámcově hrubě naprogramována, ale přesto se průběžně přizpůsobuje současnému stavu zevního i vnitřního prostředí. Volba vhodného pohybového programu pro řešení dané situace je spojena s porovnáním současného stavu s předchozí zkušeností.
Krátké stabilizující svaly na páteři a v kyčelních i ramenních kloubech mají vliv na postavení segmentů v těchto kloubech a tím i na posturu. Funkce dlouhých svalů je různorodější v závislosti na tom jaký počet funkčních segmentů vzájemně propojují. Osové svaly se sdružují spolu s končetinovými svaly do funkčních řetězců integrujících funkci osového orgánu s funkcí končetin. Svalové řetězce souvisí spolu nejen strukturálními články, ale jsou organizovány i činností CNS.


Svaly stabilizující trup ve vzpřímené poloze a vliv dýchacích pohybů na stabilizaci polohy

M. transverus abdominis předchází aktivitu ostatních břišních svalů. Tato jeho činnost přispívá ke stabilizaci páteře. Aktivitou m. transversus abdominis se zvyšuje napětí v torakolumbální fascii a břišní stěna se kontrakcí tohoto svalu přitlačuje k páteři a tím se brání přílišnému vyklenutí břišní stěny při nádechu. Dochází k jejímu zpevnění zvýšením nitrobřišního tlaku způsobeného aktivitou bránice při inspiraci spolu s aktivitou m. transversus abdominis i přímých a šikmých břišních svalů a svalů pánevního dna. Tato aktivita zpevňuje držení. Společnou aktivitou extenzorů trupu a aktivitou m. transversus abdominis a izometrickou aktivitou přímých i šikmých břišních svalů dochází ke stlačování trupu v předozadním směru, které se projeví zvětšením výšky těla ve stoje. Tento postup přispívá aktivnímu udržování napřímeného držení těla. Hrudník se při této stabilizaci páteře při dýchání rozšiřuje více do stran než dopředu. Páteřní křivky se mírně vyrovnávají a tím se páteř prodlužuje v podélné ose.

Výrazný vliv na posturální aktivitu a držení těla má bránice. Extenze trupu podporuje inspiraci, flexe trupu podporuje exspiraci a inspiraci ztěžuje. Proto je zapotřebí udržovat, pokud možno i při výdechu aktivně napřímení osového orgánu, aby se nepodporoval vznik deformujícího flekčního držení trupu.

Aktivita svalů pánevního dna tvoří součást posturálního programu, který zahrnuje souhru celého osového orgánu včetně dýchání. Toto spojení dechu a postury je dáno mechanickým tlakem, který vyvíjí bránice na pánevní dno, reagující na tento tlak obdobně jako břišní svalstvo. Svalstvo pánevního dna působí na pánevní kosti a tím na jejich konfiguraci a postavení pánve, které opět ovlivňuje konfiguraci osového orgánu opírajícího se o pánev. Tím se aktivita svalů pánevního dna promítá do držení těla. Na vzpřímeném držení páteře mají účast - m. levator ani, m. coccygeus, mm. sacrococcygeus ventralis et dorzalis (tvoří diaphragma pelvis). Funkčně se sem dají přiřadit zevní rotátory kyčelního kloubu uzavírající foramen obturatum.


JEMNÁ MOTORIKA (ideomotorická a komunikační motorika)

Jemnou motorikou se nazývá obratná motorika (manipulace), která úzce souvisí i se sdělovací motorikou. Obratný pohyb a sdělovací pohyb jsou charakteristické pohyby pro homo sapiens sapiens (člověk moudrý), který je schopen tvůrčí činnosti. Z hlediska fylogenetického vývoje lze chápat jemnou pohybovou motoriku jako vyšší vývojový stupeň.

Systém obratné hybnosti je vybaven menšími svaly řízenými velkým počtem neuronů, v obratné hybnosti se klade větší nárok na přesnost a rychlou možnost variace pohybu než na svalovou sílu. Největší nároky v tomto směru se kladou na pohyby očních bulbů a na pohyby prstů.

Složité obratné i sdělovací pohyby je možno provádět pouze při současně dobře fungující posturální motorice zaručující stabilní pracovní polohu ruky nutnou pro uskutečnění cílených ideomotorických pohybů. Ty jsou programově řízeny z CNS v úzké spolupráci s mozečkem a jsou realizovány pyramidovou dráhou realizující obratný pohyb, zejména v distálních částech končetin a v mimické a řečové muskulatuře. Při tom existuje úzká spolupráce se starším systémem posturálně-lokomoční motoriky nastavujícím podmínky pro vznik obratných pohybů.

Pro vznik obratného pohybu je absolutně nutné podrobné zvládnutí prostoru (opticky i hmatem) ve kterém se bude pohyb provádět. Bez podrobného ovládnutí prostoru hmatem i zrakem nemůže vzniknout obratný pohyb.


Pohybová asymetrie obratné motoriky
U posturálně-lokomočního aparátu je funkce systému značně symetrická. U obratné hybnosti je však stranové rozlišení a tím i funkční asymetrie zcela zásadní. Jedna ruka je při manipulaci vždy dominantní a druhá spíše podpůrná. U většiny populace bývá vedoucí rukou pravá, řízená z levé mozkové hemisféry (praváctví). U menšiny je vedoucí rukou levá, řízená z pravé mozkové hemisféry (leváctví). Výrazná stranová funkční dominance jedné ruky souvisí i s organizací komunikačního systému, řečová centra bývají lokalizována ve stejné mozkové hemisféře, která řídí činnost dominantní ruky. Obratné funkce může být schopna i noha, pokud se trénuje.


VZTAH MEZI HRUBOU A JEMNOU MOTORIKOU

Určitým rozdílem mezi posturálně-lokomočním aparátem a systémy obratným a sdělovacím je i skutečnost, že motorické dráhy lokomočně - posturálního systému jsou většinou tří-i víceneuronové, kdežto dráhy řídícího obratnou hybnost a sdělovací svaly jsou častěji dvouneuronové. Dvouneuronové dráhy mají větší schopnost omezené funkce ovlivňované z méně míst a s kratší reakční dobou.

Obratní hybnost a komunikace vyžadují větší účast vědomí, dají se též v určitých pohybových sekvencích zautomatizovat, takže probíhají podvědomě, spouštění těchto automatických sekvencí je za bdělého stavu vždy pod přímou volní kontrolou. Obratné pohyby nejsou geneticky fixovány, ale vznikají učením. Pro realizaci obratného pohybu je nutná dokonalá souhra posturálně-lokomočních systémů se systémem obratné hybnosti. Jednou získaná dovednost se v paměti fixuje dlouhodobě, zůstane v paměti zachována v obrysech celý život, ale vždy je nutno ji při evokaci oživit opakováním. Dovednosti, které se naučíme v raném věku mají větší schopnost dlouhodobé fixace než dovednosti získané později. Obratná i sdělovací motorika mají úzký vztah k intelektu a dobré paměti.

U sdělovacích činností jsou výkonovým orgánem mluvidla, mimické svaly obličeje, pohyby hlavy a gesta. Sdělovací motorika je zaměřena na komunikaci s okolním prostředím. Řízení sdělovací motoriky je prováděno mozkovými motorickými nervy, které ovládají motoriku očí, mluvidel a obličeje. Obratná motorika, která je součástí sdělovací funkce, je prováděna převážně motoneurony v oblasti horní intumescence míšní, kde je velký počet motoneuronů, ale pohybová variabilita je již ve své šíři více omezena, než je tomu v oblasti sdělovacího svalstva. U obratné motoriky lze mluvit ještě o určitém směru pohybu, který můžeme vyjádřit jednoduchými pojmy flexe-extenze, jako je tomu u systému posturálně-lokomočního. Přesto dovedou tyto systémy vytvářet složité pohybové úkony, jako úchop nebo gesta.

Pro posturálně-lokomoční systém postačují jednodušší vyšetřovací parametry jako je svalová síla nebo pohybové omezení zkrácením apod. Pro posouzení obratného pohybu nestačí svalový test, ale musí se použít vyšetření složitějších pohybů, např. psaní, kreslení jednoduchých obrázků. Zkouší se stereognozie, schopnost prostorově diferencovat a poznávat předměty i bez kontroly zrakem. Při vyšetřování mimického svalstva se musí hodnotit samotná funkce. Je nutné používat komplexnějších metod, které konkrétně řeší složité motorické situace. U všech poruch obratní i sdělovací motoriky hraje psychika významnější roli než u poruch motoriky posturálně -lokomoční.

Systémy hrubé a jemné motoriky nelze od sebe oddělit, protože jejich činnost se vzájemně prolíná.



Zdroje:

1. Kineziologie pro klinickou praxi, František Véle, Grada Publishing 1997, ISBN 80-7169-256-5

2. Kineziologie, František Véle, Triton 2006, ISBN 80-7254-837-9